Slavná semaforská píseň od Grossmanna bavila mnoho let, dnes by ale takový humor o tajné milence pravděpodobně neprošel.
Jiří Grossmann patřil k těm úžasným lidem, kteří dokázali i obyčejnou trapnou situaci proměnit v humornou chvíli. A v redakci Karaoketexty.cz nám neuniklo, že jeho slavná písnička „Ano, pane Jiří“ dneska působí úplně jinak než v době, kdy vznikla. V 60. letech totiž posluchače bavila jako chytrá a chytlavá komedie o nevěře a lžích, ale v dnešní době by podobný text možná narazil na mnohem citlivější publikum. Přesto jde dodnes o jednu z nejznámějších písní spojených se Semaforem i samotným Grossmannem.
Americký nápad v Česku zlidověl
Původ písně najdeme ve Spojených státech. V roce 1965 tam zaznamenal obrovský úspěch duet „Yes, Mr. Peters“, stojící na jednoduchém, ale velmi vtipném principu. Muž telefonuje milence, zatímco před manželkou předstírá pracovní hovor se svým šéfem. A aby co nejlépe zamaskoval, o čem konverzace skutečně je, neustále dokola opakuje „Ano, pane Petersi“.
Jiří Grossmann tento základní motiv převzal, ale zároveň ho přepracoval do československé reality. Z amerického byznysmena se stal prachobyčejný úředník a z pana Peterse „pan Jiří“. A i když to byla poměrně drobná změna, vytvořila díky jménu další humornou vrstvu, protože Grossmann tak vlastně oslovoval sám sebe. Důležitou roli v úspěchu sehrála i Zuzana Burianová. Svým hlasem dodala celé nahrávce lehkost i trošičku koketní atmosféru. Píseň fungovala hlavně proto, že z nevěry nedělala drama, ale spíš lidskou komedii, což by dnes bylo asi až moc odvážné.
Grossmannova tvorba stála na nadhledu a na tom, co vypozoroval z běžného života. Nezesměšňoval lidi nijak zle, spíš ukazoval jejich slabosti s příjemným pochopením. „Ano, pane Jiří“ je toho typickým příkladem. Hlavní hrdina lže, podvádí a improvizuje, ale posluchač se mu vlastně spíš směje, než aby ho odsuzoval.
Jiří Grossmann byl mnohem víc než jen komik
Mnoho lidí si Jiřího Grossmanna spojuje hlavně s Miloslavem Šimkem, s nímž vytvořil legendární dvojici Š+G. Ve skutečnosti ale patřil Grossmann k nejvýraznějším talentům své generace. Psal scénky, povídky, texty písní a zároveň vystupoval jako zpěvák i muzikant.
Narodil se v roce 1941 v Praze do rodiny spojené s divadlem. Už od dětství měl blízko k hudbě a později hrál například v kapele Dixie Party. Velký zlom přišel po setkání s Miloslavem Šimkem. Společně vytvořili pořady jako „Návštěvní dny“ nebo „Besídka zvláštní školy“, které se staly symbolem inteligentního humoru konce 60. let. Vedle humoru měl i mimořádný cit pro texty. Psal pro Naďu Urbánkovou, Pavla Bobka i Country Beat Jiřího Brabce. Jeho text „Závidím“ pro Naďu Urbánkovou dnes mnozí považují za jednu z nejsmutnějších českých písní vůbec.
Jeho život ovlivnila Hodgkinova choroba, kterou mu lékaři diagnostikovali už během vojenské služby. Přesto dál vystupoval a pracoval téměř až do posledních chvílí. Kolegové později vzpomínali, že často hrál i v době, kdy byl hodně zesláblý. Silným momentem tak bylo jeho poslední rozloučení v Semaforu. Měsíc před smrtí si přál ještě jednou stanout před publikem. Po představení ho sanitka odvezla zpět do nemocnice, odkud už se nikdy nevrátil. Zemřel v prosinci 1971 ve věku pouhých 30 let.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Wikipedie, YouTube CS klipy
Příběh skrytý za písní „Závidím“ od Nadi Urbánkové: Z italské melodie vznikla v češtině píseň, která zní jako osobní rozloučení.
