Iggy Pop má za sebou víc než padesát let hudební kariéry a každá dekáda v jeho případě znamenala trochu jiný zvuk, někdy i úplně jinou podobu samotného autora. Tady je náš výběr pěti skladeb, které tu cestu vystihují nejlépe.
James Jewel Osterberg se narodil v roce 1947 v Ann Arboru v Michiganu, kde začínal jako bubeník v garážových a bluesových kapelách. Zlom přišel až s The Stooges, které dal dohromady s kytaristou Ronem Ashetonem poté, co ho údajně silně zasáhl živý koncert The Doors. The Stooges ale nebyli jen další rocková parta z konce šedesátých let. Přinesli zvuk tak syrový a rozervaný, že se z nich stali přímí předchůdci punku ještě dřív, než se tomu slovu začalo běžně rozumět.
Kapelu nakonec zlomila Iggyho těžká závislost na drogách. V polovině sedmdesátých let přespával na ulicích nebo ležel na psychiatrii. Pak do toho vstoupil David Bowie, který ho odvezl do Berlína. A právě tam vznikla část hudby, bez níž by tento výběr nebylo možné sestavit. Na Karaoketexty jsme zvolili pět nějakých způsobem zásadních Iggyho písní.
No Fun (1969) – základní kámen punku
Ještě předtím, než se slovo punk začalo běžně používat, nahráli The Stooges skladbu, která definovala jeho pozdější zvuk. No Fun stojí na jednoduchém, opakujícím se kytarovém motivu a Iggyho znuděném, téměř apatickém projevu. Právě ta kombinace prázdnoty a agrese byla tehdy radikální — místo rockové virtuozity nabídla pocit odcizení a nudy. Později ji převzali mimo jiné Sex Pistols, kteří z ní udělali součást raného punkového kánonu. Pro Iggyho znamenala potvrzení, že i primitivní forma může mít obrovskou sílu.
Lust for Life a The Passenger (1977) – berlínské dvojče
Obě skladby jsou ze stejného roku a obě vznikly v Berlíně za Bowieho asistence, tedy v době, kdy se Iggy pokoušel dostat ze závislosti. Lust for Life je na první poslech výbušná a nakažlivá, beat tu drží perkusionista Hunt Sales, ale pod povrchem nejde o žádnou oslavu – spíš o vzpomínku na roky rebelie, excesů a závislostí. Text odkazuje na román Williama Sewarda Burroughse.
The Passenger má zase jiný původ. Kytarovou sekvenci vymyslel Ricky Gardiner, když si brnkal pod rozkvetlou jabloní. Když ji pak zahrál Iggymu s Bowiem, text se prý napsal téměř sám. Jako inspiraci Iggy uváděl jízdy berlínským metrem a také poezii Jima Morrisona. Skladbu hraje naživo dodnes a v jeho setlistu patří k těm, na které publikum čeká prakticky automaticky.
Funtime (1977) – Bowieho stopa na albu The Idiot
Album The Idiot je temné i na poměry ostatní Iggyho tvorby z té doby. Funtime vznikla krátce poté, co Iggy slyšel, jak Sex Pistols přehráli stoogeovskou No Fun. Bowie se na skladbě podílel jako spoluautor – nahrál kytaru, syntezátory i klavír a zazpíval refrén. Jeden z riffů záměrně odkazuje na (I Can’t Get No) Satisfaction od Rolling Stones, což není náhoda. Píseň totiž působí jako tragikomická parodie na zábavu, pod níž je jen prázdno.
Candy (1990) – nečekaný návrat do hitparád
Po dekádách experimentů a různých hudebních odboček se Iggy v roce 1990 dostal k jednomu ze svých největších komerčních úspěchů. Candy, duet s Kate Pierson z alba Brick by Brick, ukázala úplně jinou tvář jeho osobnosti, méně destruktivní, více melancholickou a překvapivě zranitelnou. Za jednoduchou poprockovou melodií se skrývá příběh o ztracené lásce a vzpomínkách. Skladba připomněla, že Iggy nebyl jen symbolem chaosu a provokace, ale také autor schopný napsat velmi silnou emotivní píseň.
Zdroje: Autorský text, Britannica, Polar Music Prize, Wikipedie
Rocker Petr Janda ukázal, jak bydlí: Kytary na zdech, klid daleko od Prahy a žádný velký přepych
