Jan Bendig promluvil o nejtemnější chvíli života, kdy seděl na okenní římse a od krajní volby ho dělily doslova centimetry.
V rozhovoru to popsal velice přímo: „Seděl jsem na té římse, dokuřoval cigaretu a opravdu stačilo pár centimetrů a pár minut. Dneska se to těžko popisuje. Byl to nějaký zkrat.“ Není to věta, která nechá jen tak někoho chladným. Bendig ji ale přesto řekl veřejně, jak jsme v redakci Karaoketexty.cz zaznamenali. Udělal to i proto, aby bylo jasné, že psychická krize se může týkat kohokoliv, třeba i lidí, kteří navenek vypadají silně, úspěšně a pořád tak nějak „v pohodě“.
Hlas, který ho zastavil
Co ho tehdy vlastně zarazilo? Podle toho, co popsal pro web Deník, to nebyl telefonický hovor ani někdo, kdo by stál za ním. V té chvíli prý totiž zaslechl hlas své zesnulé babičky: „Banďo, nedělej to. Nedělej to.“ A ten okamžik mu naprosto stačil. Najednou měl pocit, že má zůstat a neudělat takové děsivé rozhodnutí.
Babička pro něj nebyla jen další členka rodiny, o které se hezky mluví v rozhovorech. Představovala pro něj autoritu, jistotu, domov. Věnoval jí píseň Babo miri, tedy v romštině „babičko moje“, a sám přiznal, že její odchod ho zasáhl opravdu hodně. O to silněji působí, že právě její hlas, byť jen v jeho hlavě, ho tehdy z té římsy dostal. Je to zvláštní a dost syrový detail.
Rasismus, skandál a pocit, že musíš být vždy lepší než ostatní
Bendig svůj život obvykle nelíčí jako jednoduchou cestu od talentové soutěže k vyprodaným koncertům. Vyrůstal v romském ghettu, doma někdy chybělo i jídlo, na základní škole kvůli šikaně třikrát měnil školu. Od patnácti žil sám v Praze. Věk, kdy většina lidí ještě řeší hlavně školu a rodiče, on už si musel spoustu věcí odžít po svém. Říká, že ho vychovával sám život, nejenom rodina.
Pocit, že jako Rom musí pořád dokazovat víc než ostatní, se ho držel i později. Po incidentu na předávání cen Český slavík, kdy po něm neznámý útočník hodil mouku, napsal dle iDnes na sociální sítě: „Musím neustále někoho přesvědčovat o svých kvalitách, poslouchat předsudky kvůli své barvě pleti a vždy ze sebe vydat oproti ostatním o dvě stě procent víc, abych byl v jejich očích aspoň ‚dobrej‘.“ Útočník Lukáš Procházka se později přihlásil policii a tvrdil, že nešlo o rasový útok, ale o protest proti udílení cen. Celá věc pak nabrala ještě jiný směr: česká policie následně potvrdila, že incident byl předem domluvený a zinscenovaný, a Bendig s komplicem čelili možné pokutě za nepravdivé výpovědi vyšetřovatelům.
Bendig tehdy na Facebooku uvedl, že ho celá událost „totálně zlomila“ a znovu v něm otevřela pocit bezmoci, který si nesl už z dřívějška. Nezůstal ale jen u vzteku nebo hořkosti. Útočníka dokonce pozval na svůj koncert. Aby viděl, kdo Jan Bendig ve skutečnosti je.
Coming out, který přišel nečekaně
Další zásadní chvílí byl coming out. Bendig řekl, že je gay, v osmnácti letech. Nepřišla k tomu žádná velká příprava, žádný promyšlený rozhovor u stolu. Bylo obyčejné ráno, doma u rodičů, maminka vytírala podlahu. Podíval se na ni a řekl to. Ona zareagovala: „Ty nejsi na holky, viď?“ Pak oba plakali. Táta to nesl hůř, zhruba dva měsíce spolu skoro nemluvili. Nakonec to ale rodina zvládla.
Bendig o těchto věcech dnes mluví nahlas. Ne jako někdo, kdo chce, aby ho lidé litovali. Spíš připomíná, že i člověk, který podle záběrů z koncertů působí sebevědomě a silně, může řešit věci, do kterých okolí vůbec nevidí. Redakce Karaoketexty.cz to zaznamenala podobně: za veřejnou tváří bývá i kus života, který se na pódiu neukazuje. A někdy rozhodne jediný hlas.
Zdroje: Autorský text, Deník, iDnes, Facebook Jan Bendig, Instagram Jan Bendig
Devadesátník Jiří Suchý, který stvořil Semafor, dnes žije daleko od reflektorů
