Smetanova Libuše měla původně oslavit korunovaci Františka Josefa I. českým králem. Z korunovace sešlo a z opery se stal největší symbol českého národního vědomí.
Na Karaoketexty jsme se tentokrát zaměřili na historii slavné opery Libuše od Bedřicha Smetany. Celé to začalo v roce 1866. Josef Wenzig tehdy psal libreto k nové opeře a Smetana dobře věděl, k čemu by dílo mělo sloužit. František Josef I. sliboval korunovaci českým králem, což mělo posílit postavení Koruny české uvnitř monarchie. Smetanova opera měla při takové slavnosti ukázat, že česká hudební kultura už dávno nestojí někde na začátku, ale mluví sebevědomě a dospěle. České politické a kulturní prostředí 19. století habsburskou monarchii nevnímalo automaticky jako nepřítele. Loajalita k dynastii a národní vědomí se tehdy často potkávaly v jednom prostoru.
Na svůj okamžik si Libuše musela dlouhé roky počkat
Partituru Smetana dokončil roku 1872. Korunovace se ale nekonala. Hotovou operu proto uložil stranou. Libuše pro něj nebyla titul, který se prostě zařadí do programu a odehraje, když se najde volný večer. Měla patřit k mimořádným chvílím. Nakonec si na ně počkala devět let.
U slavnostního lesku, který kolem Libuše časem vznikl, se snadno přehlédne jeden méně pohodlný detail. Wenzig napsal libreto německy. Smetana se později rozhodl, že bude komponovat pouze na český text, a obrátil se na básníka Ervína Špindlera. Ten Wenzigovu předlohu přeložil do češtiny. Se Smetanou se dohodl, že navenek zůstane jako autor libreta uveden jen Wenzig a okolnosti překladu se nebudou zdůrazňovat. Česká národní opera tak vyrostla z německého textu.
Národní divadlo otevřela více než jednou
Chvíle, na kterou Smetana čekal, přišla až v roce 1881. Otevření Národního divadla nebyla jen kulturní událost v úzkém smyslu. Pro českou společnost šlo o politické gesto, viditelný výsledek dlouhého úsilí a také jakýsi předobraz pozdější samostatnosti. Do soutěže vypsané Sborem Národního divadla přihlásil Smetana právě Libuši. Poprvé zazněla 11. června 1881, ku poctě korunního prince Rudolfa Habsburského.
Radost ale netrvala dlouho. V srpnu 1881 zachvátil Národní divadlo požár a budova, otevřená teprve několik týdnů, vyhořela. Když se 18. listopadu 1883 znovu otevírala, první operou byla znovu Libuše. Podle ČT24 otevřela Národní divadlo celkem třikrát. V dějinách české opery se podobně výrazný symbolický otisk nehledá snadno.
Smetana Libuši nepsal jako běžné dramatické dílo. Společně s Wenzigem ji zamýšlel spíš jako historické tableau, scénický obraz, ne jako operu, která žene děj přes ostrý konflikt k závěrečnému rozuzlení. Tři jednání se proto nepohybují obvyklým dramatickým tempem. Spory se nevyhrocují, spíš se uklidňují a převádějí k dohodě. Libuše tu není jen bájná vládkyně. Národní divadlo ji popisuje jako mýtický obraz moudrosti, mírnosti a ženství.
Libušino proroctví a jeho ozvěny v dějinách
Námět vychází z legendy o kněžně Libuši, známé už z Kosmovy kroniky a později převzaté ze zpracování v Rukopisu zelenohorském. Závěr opery patří rozsáhlému Libušinu proroctví, tedy vizi budoucí slávy českého národa. Právě tato část časem nabrala nejsilnější symbolickou váhu.
Fanfáry z Libuše vítaly v roce 1918 T. G. Masaryka jako prvního prezidenta Československa. Opera se ale připomínala i ve chvílích odporu. Dne 15. března 1939, v den nacistické okupace, se hrála v Národním divadle jako tichá politická manifestace. Na konci října 1968, po sovětské invazi, se na jevišti střídala s Beethovenovým Fideliem. Brzy poté bylo její uvádění zakázáno a zpět se dostala až roku 1970. Fanfáry z Libuše se dodnes používají při slavnostních příležitostech, když je vítán prezident republiky.
Smetana původně počítal s operou jako s poctou habsburskému panovníkovi. Dějiny s ní ale naložily jinak. Stal se z ní hudební hlas, k němuž se česká společnost vracela v napjatých okamžicích vlastních dějin. Tato proměna významu k Libuši patří stejně pevně jako její místo v repertoáru.
Zdroj: Autorský text, YouTube, Národní divadlo, ČT24, Britannica
Místo s neuvěřitelným příběhem: Otec Bedřicha Smetany v něm vařil pivo, dnes tam bují tkalcovské umění
