Queens Of The Stone Age na novince Perfecth nepůsobí jako kapela, která chce drtit silou. Josh Homme místo toho otočil pozornost k prasklinám, únavě a podivné kráse nedokonalosti.
Při prvním poslechu může Perfecth působit skoro rozházeně. Nápady stojí vedle sebe, občas se o sebe otřou, ale ne vždycky se ochotně poskládají do čisté linie. Jenže ta neklidnost není omyl. Homme v posledních letech mluvil o zdravotních potížích, dřívější diagnóze rakoviny i o tom, že hudba pro něj byla způsob, jak se dostat skrz horší období. Na albu je to podle nás na Karaoketexty znát. Rozhodně se nesnaží všechno tak nějak přeleštit.
Z katakomb až k tiché úzkosti
Jedna z podstatných stop vede do léta 2024. Queens Of The Stone Age tehdy odehráli akustický set v pařížských katakombách. Apple Music i vydavatelství Matador uvádějí, že právě tahle zkušenost kapele pomohla otevřít další kapitolu. Na Perfecth se k ní vracejí hlavně náladou, ne nějak doslovně. Není to akustická deska v čistém smyslu. Pracuje ale s dusnem, s tichem mezi nástroji, s prostorem, který zůstává prázdný o něco déle, než by člověk čekal. Místy to má blíž k ozvěně z podzemí než k obvyklé jízdě po rozpálené silnici.
Úvodní skladba hned dává najevo, že se tentokrát startuje z křehčího bodu. Rolling Stone ji v recenzích popsal jako návrat na nulu. Hudební tisk si všiml i toho, že po koncertě mezi miliony kosterních ostatků se kapela prostě neotřepala a nevrátila se do běžného režimu. Něco z té zvláštní, sevřené atmosféry si odnesla do studia. Perfecth tím žije. Zní jako nahrávka, která je pořád ještě napůl pod zemí.
Název, který schválně kulhá
Hodně říká už samotný název. Tady se Queens Of The Stone Age nesnaží hrát roli dokonale seřízeného rockového stroje. Homme vysvětloval, že slovo „perfect“ mu nikdy nepřipadalo úplně poctivé, a tak ho záměrně poškodil do podoby Perfecth. Matador tenhle motiv spojuje také s japonským uměním kintsugi, při kterém se rozbitá keramika opravuje tak, aby praskliny nezmizely, ale zůstaly vidět. Zní to trochu jako hezká poznámka do tiskové zprávy. V tomto případě ale kupodivu sedí.
Zvláštnost alba neleží jen v náladě jako celku. Je i v jednotlivých odbočkách, které si kapela dovoluje. Where The Goth Girls At? podle názvu skoro vypadá jako vtípek někde ze zákulisí, jenže pod černým humorem se drží smrt a pomíjivost. Jinde se skladby sunou k art rocku, folkovějším polohám nebo k podivně chytlavému pop-rocku. Sunday v sobě má stopy Bowieho i starší Hommeovy práce s Iggym Popem, zatímco Mono a Phantom Limb se víc točí kolem rozpadu a nejistoty. Někdy to zadrhne. Někdy to tak zjevně má být. Prázdné gesto to ale není.
Nejtlumivější album, které pořád píchá
Perfecth obsahuje devět skladeb a má zhruba 36 minut. Na papíře krátká věc. Ve výsledku ale nepůsobí jako drobná zastávka mezi „většími“ deskami. Rolling Stone i další recenze o albu mluví jako o jedné z nejintrospektivnějších nahrávek Queens Of The Stone Age. Když se pak v závěru Run Away From the Mob vrátí větší tlak, nepůsobí to samoúčelně. Po předchozí zdrženlivosti má ten náraz větší sílu.
Nejzajímavější na celé desce možná je, jak Homme míchá grotesku s únavou. Jedna skladba se šklebí, druhá zní jako věta vyřčená někdy pozdě v noci, kdy už se nikomu nechce formulovat věci hezky. V tom je Perfecth opravdu zvláštní. Ani ne tak, že by se snažilo za každou cenu šokovat, ale odmítá zůstat v jedné poloze a uklidnit posluchače známým postupem. Po albech postavených na tahu, tlaku a sebejistotě je tu nahrávka, která nechává některé trhliny viditelné.
Zdroj: Autorský text, Loudersound, Rolling Stone, Wikipedie
Zpěvák Eagles of Death Metal Jesse Hughes přestal brát drogy a před kamerou rozbaloval podivné panenky