Petr Novák složil píseň, která rok a půl vedla rozhlasovou hitparádu a změnila pravidla soutěže. Sám přitom celý život bojoval se závislostmi a nemocí, které ho nakonec pohltily.
Na Karaoketexty připomínáme osud zpěváka, jehož hlas pozná skoro každý, i když jeho životní příběh se často ztrácí za několika slavnými refrény. Skladba Já budu chodit po špičkách vznikla v roce 1965 ve sklepě, opravdu dost provizorně. Parta kamarádů, tehdy ještě bez pevného jména, ji natočila s pomocí rozhlasového technika Slámy. Publicista Jiří Černý nahrávku zařadil do své Houpačky a pak se věci rozběhly rychleji, než kdo čekal. Píseň zabrala okamžitě. V čele žebříčku zůstávala tak dlouho, že soutěž musela změnit pravidla, jinak by se na další skladby skoro nedostalo. Text napsal Ivo Plicka, melodii Petr Novák. Z dnešního pohledu šlo o jednu z prvních českých autorských bigbeatových písní.
Z rozhlasového sklepa na vrchol československé pop scény
Petr Novák se narodil 6. září 1945 v Praze. Gymnázium nedokončil, před maturitou ho vyloučili. Hudbu nestudoval, všechno se učil po svém. V roce 1963 dal dohromady kapelu s Karlem Slukou a Ivem Plicou; později se z ní stali George and Beatovens. Poslouchali Beatles, přehrávali jejich věci a postupně začali psát vlastní písně. Roku 1966 Novák nastoupil do Flamenga a singl Já budu chodit po špičkách vyšel oficiálně u Supraphonu. Brzy následoval Náhrobní kámen, který v roce 1967 získal první místo ve Zlatém slavíkovi v kategorii Píseň. Ta kategorie už dnes neexistuje. Novákův hlas byl vysoko položený, měkký, trochu zranitelný a romantický; mezi tehdejšími zpěváky se nedal snadno zaměnit.
Démoni, kteří ho provázeli celý život
Za tím hlasem ale stál člověk, který své tělo dlouho spíš ničil, než šetřil. Novák skoro nejedl. Lékaři u něj popisovali stav odpovídající mentální anorexii. Místo jídla přišly cigarety a alkohol, den za dnem, roky. Při výšce 190 centimetrů měl v době smrti jen 60 kilogramů. Zdravotní potíže se kupily: zlomená pata, žebra, kyčelní kloub nahrazený totální endoprotézou, rozsáhlá trombóza dolních končetin. Bolest už nebyla výjimka, ale spíš běžný stav.
Na začátku 70. let ho zasáhla první velká krize, hudební i osobní. Do toho přišla vážná autonehoda. Manažer kapely při ní přišel o nohu a Novák se amputaci vyhnul jen těsně. Noha mu byla sešroubována v Havlíčkově Brodě. Za pár měsíců už zase stál na pódiu, což zní skoro neuvěřitelně, ale k němu to patřilo. Tvrdohlavost, výdrž, a přitom křehkost, která byla vidět i slyšet.
Několik týdnů před smrtí dostával od lékařů injekce, aby zvládl odehrát dvouhodinový koncert. Jedno z posledních vystoupení měl v kostele, kde s doprovodem kytary a violy zpíval své nejznámější písně. Ráno 19. srpna 1997 už nešel ani do oblíbené hospůdky U radnice, kam se přitom zastavil ještě předchozí den. Ležel doma, odpoledne usnul a neprobudil se. Zemřel tiše na srdeční kolaps a celkové vyčerpání organismu. Bylo mu 51 let. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v Praze.
Písně, které přežily svého autora
Supraphon letos v dubnu 2026 zveřejnil krátké video s nahrávkou Já budu chodit po špičkách a označil ji za „nesmrtelnou klasiku z archivu“. Na YouTube má příspěvek přes 18 tisíc zhlédnutí. Kdo si skladbu pustí dnes, často slyší hlavně lehkost melodie a mladý hlas. Méně už bývá patrné, jak těžký příběh stál za člověkem, který ji napsal. Petr Novák byl hvězdou, autorem i idolem své doby, ale také mužem, který se postupně vyčerpával až na samou hranici. Píseň o tichém kroku po špičkách nakonec zůstala déle než její autor.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Spísničkou, Český rozhlas, Supraphon
Balady, které chytají za srdce: Vzpomínka na Petra Nováka a jeho neopakovatelný melancholický projev
