Když Columbia Records roku 1965 přepracovala akustickou verzi The Sound of Silence s elektrickými kytarami, Paul Simon ani Art Garfunkel o tom nevěděli.
Na Karaoketexty.cz se vracíme k jednomu z těch hudebních příběhů, které působí skoro až nepravděpodobně, přestože se opravdu staly. Původně neúspěšná deska, rozpadlé duo hudebníků, pár rádiových nasazení mimo hlavní proud propagace, a pak jeden producentský zásah ve studiu, který všechno změnil. To je cesta The Sound of Silence.
Deska bez větší odezvy a konec společného hraní
Simon & Garfunkel vydali The Sound of Silence poprvé v roce 1964 na debutovém albu Wednesday Morning, 3 AM, popsal Insounder. Byla to taková tichá, čistě akustická verze, přesně v náladě tehdejšího folk revivalu. Jenže album prakticky propadlo. Prodalo se asi asi jen 2 000 kusů, což u velké firmy nebylo nic, na čem by se dalo stavět. Duo se tedy rozešlo. Paul Simon odjel do Anglie, kde vystupoval po klubech jako sólista, Art Garfunkel se vrátil ke studiu na Columbia University, uvedl Songfacts.
U Columbia Records si ale později všimli zvláštní věci. V roce 1965 začala původní akustická nahrávka samovolně pronikat do vysílání některých rádií v Bostonu a na Floridě. Bez kampaně, bez velkého tlačení ze strany vydavatelství. Producent Tom Wilson, který měl za sebou mimo jiné práci s Bobem Dylanem, v tom ucítil příležitost. A naložil s ní celkem razantně.
Co Wilson ve studiu provedl, a proč se autorů neptal
Wilson vzal původní akustický záznam a přizval studiové hudebníky, které znal i z Dylanových sessions. Přes hotovou nahrávku nechal dotočit elektrické kytary, baskytaru a bicí. Na kytary hráli Al Gorgoni a Vinnie Bell, baskytaru nahrál Bob Bushnell, za bicí usedl Bobby Gregg. Výsledkem už nebyla křehká folková skladba, ale mnohem tvrdší, rytmicky pevnější nahrávka na hraně folk rocku.
Simon & Garfunkel v té době jako fungující dvojice vlastně neexistovali. Columbia Records proto zřejmě neřešila, jestli je nutné se jich ptát. Upravenou verzi vydala jako singl v září 1965. Simon byl v Anglii, Garfunkel na koleji, oba mimo rozhodování. Podle Songfacts se o úspěchu nahrávky dozvídali až dodatečně, ve chvíli, kdy singl stoupal hitparádami.
Na konci roku 1965 už The Sound of Silence stála na vrcholu Billboard Hot 100. V lednu 1966 se pak v čele žebříčku přetahovala s Beatles a jejich We Can Work It Out. Celkem se v hitparádě udržela čtrnáct týdnů. Prodej přes milion kusů byl pro Columbia Records jasný signál: Simon a Garfunkel se měli rychle vrátit do studia.
Kde se píseň vzala
Paul Simon napsal The Sound of Silence jako jednadvacetiletý, v době po atentátu na Johna F. Kennedyho v listopadu 1963. Jeho životopisec Robert Hilburn popisuje, že Simon tehdy sedával v koupelně rodinného domu, zamykal se tam, zhasínal a ve tmě hrál na kytaru. Text písně míří k neschopnosti lidí opravdu spolu mluvit a navzájem se vnímat. V rozhovoru s Terry Gross pro NPR to Simon později označil za „post-adolescentní odcizení“, zároveň ale mluvil o tom, že právě melodie lidi k takové myšlence pustí blíž.
Simon později připustil, že mu píseň připadala až příliš osobní na to, aby ji nabídl vydavatelství, pro které tehdy pracoval. Nechal si ji tedy pro sebe. Představa, že z ní jednou bude jeden z nejznámějších singlů 60. let, byla v tu chvíli dost vzdálená.
Zdroj: Autorský text, Songfacts, Insounder, Wikipedia, Instagram classichitsvault
Píseň, co bodá přímo do srdce: Příběh otce, který neměl čas na svého syna, dojímá i po 50 letech
