Ještě před pár lety bylo slovo playback nadávka. Dnes algoritmus opraví falešný tón za 2,5 milisekundy a nikdo nic nepozná.
Televizní režiséři se dlouho snažili publiku vysvětlit, proč se k playbacku vůbec sahá. Deset mikrofonů připravených předem nebude znít tak uhlazeně jako nahrávka ze studia. V živých estrádách, kde se jelo na minuty a někdy spíš na vteřiny, se zvuk nedal pokaždé přestavět tak, jak by si zvukař přál. Jenže divák doma ani člověk v sále provozní důvody neřešil. Viděl oblíbeného zpěváka a měl pocit, že nezpívá doopravdy. A tím to pro něj často končilo. Na Karaoketexty nás proto zaujalo, jaký posun je ve vnímání skutečného zpěvu v dnešní době.
Od vocoderu k algoritmu, který slyší líp než ucho
Důvodů, proč se playback používal, ale přibývalo. Velké koncertní show se postupně změnily ve fyzicky náročná představení, kde zpěvák nejen stojí u mikrofonu, ale zároveň tančí, běhá po scéně a drží tempo celé produkce. Zazpívat při tom živě tak čistě jako na studiové desce? Ve spoustě případů prakticky nemožné. Do toho turné s pěti i více koncerty za týden, hlasivky, které nejsou z oceli, vítr na stadionech, mikrofony zachytávající všechno možné a logistika velkých akcí. Kompromisy byly na stole pořád. Ani Paul Simon se jim úplně nevyhnul: při koncertech měl u zvukařského pultu připravené hvízdací sólo z písně Me and Julio Down By The Schoolyard, kdyby zrovna rty nechtěly poslouchat.
Potom přišly nové technologie a stará debata se posunula jinam. Hiphopeři patřili k prvním, kdo na pódiu bez ostychu používali talk box nebo vocoder, tedy nástroje, které hlas mění zcela záměrně. Neskrývalo se to. Patřilo to ke zvuku, k výrazu, k estetice. Jenže pitch correction a autotune začaly dělat něco jiného: opravovat hlas tak, aby oprava nebyla slyšet. Najednou člověk často neposuzuje ani přirozenou barvu zpěváka, ani jeho techniku v původním smyslu. A když k tomu připočteme syntetický backing track, který v mnoha hip-hopových produkcích nahrazuje živou kapelu, jsme vlastně u jiné, jen chytřejší podoby playbacku.
S nástupem umělé inteligence se tato hranice posouvá ještě dál. Programy jako AutoTune 2026 nebo Waves Tune Real-Time podle dostupných informací zvládnou opravit i úplně falešný tón rovnou při zpěvu. Zpěvák zazpívá do mikrofonu, signál projde počítačem, algoritmus určí frekvenci a přitáhne tón k nejbližší správné notě v dané tónině. Celé to má trvat přibližně 2,5 milisekundy. Publikum neslyší výpočet, korekci ani zaváhání. Slyší čistý zpěv hvězdy, kvůli které přišlo.
Brzy bude každý zpívat jako Karel Gott. Ale bude to ještě hudba?
Tady už nejde jen o technickou otázku, spíš o jaksi nepříjemný pocit. Karel Gott, 42násobný držitel Zlatého slavíka, zpěvák, jehož hlas poznali lidé od Prahy po Berlín a jehož nahrávky se po světě prodaly podle odhadů v 50 až 100 milionech kusů, byl výjimečný tím, že ten hlas byl jeho. Rozsah, léta budovaná technika, jistota ve frázování, charisma, které se nedá stáhnout jako plugin. Ještě v roce 2019, krátce před smrtí, se v pořadu Kulaté noty na Českém rozhlase bránil řečem o playbacku jednoduše: zazpíval naživo a bez doprovodu. Krátký moment, ale docela výmluvný.
Budoucnost, která se před námi rýsuje, však s hlasovou autenticitou zachází čím dál volněji. Hudební publicista Josef Vlček to v seriálu Vlčkovize na Headlineru vystihl přesně, když při úvahách o budoucnosti populární hudby mluvil o době, kdy bude moct každý zpívat jako Karel Gott. Technika se postará o zbytek. Jen pak vyvstává otázka, co vlastně posloucháme a oceňujeme. Zpěváka? Nebo člověka, který sedí u mixu a ví, kam sáhnout?
Zdroj: Autorský text, Headliner.cz, Český rozhlas Dvojka, Wikipedie
Dalibor Janda ani Karel Gott nepoznali vlastní hlas: Vladimír Hron předvedl ukázkový podvod na české hvězdy
