Crossroads Blues patří k nejslavnějším bluesovým písním 20. století, ale spolu s hudební slávou si nese i mimořádně temnou pověst. Legenda o Robertu Johnsonovi, křižovatce a ďáblovi žije dodnes, i když část vyprávění stojí spíš na folkloru než na ověřených faktech.
Hudba se obvykle spojuje s úlevou, silnými emocemi nebo aspoň krátkým únikem z každodennosti. Podobné příběhy proto zabírají snadno: z jedné písně se nestane jen známá nahrávka, ale skoro samostatný mýtus. Na Karaoketexty musíme říct, že u Crossroads Blues se od začátku míchá dohromady ověřitelná historie, jižanský folklor a pozdější vyprávění fanoušků. V tom je její přitažlivost, ale taky potíž.
Na křižovatce vznikla legenda
Robert Johnson nahrál Crossroads Blues v roce 1936 jako syrové delta blues, v podstatě jen hlas a akustická slide kytara. Encyklopedické zdroje připomínají, že kolem této skladby vyrostla slavná historka o hudebníkovi, který měl na křižovatce upsat duši ďáblu výměnou za výjimečný talent. Jenže v samotném textu písně se Satan přímo neobjevuje. Badatelé a archivní materiály spíš mluví o širším folkloru amerického Jihu, kde křižovatka znamenala místo osudového setkání nebo dohody.
Existuje i méně démonická, zato dost tvrdá interpretace. Některé rozbory upozorňují, že skladba může zachycovat strach černošského muzikanta z noční cesty a z prostředí segregovaného Jihu, kde po setmění nešlo o žádnou romantickou kulisu. Nebezpečí bylo skutečné. Děs v té písni tak nemusí přicházet z pekla, ale z velmi konkrétního světa kolem.
Kletba zní silněji než fakta
Temná pověst skladby časem přerostla i samotného Johnsona. Zemřel v roce 1938, bylo mu 27 let. Hinds Community College uvádí, že se později zařadil mezi jména spojovaná s takzvaným Klubem 27. Odtud už nebylo daleko k představě, že Crossroads Blues nosí neštěstí i dalším hudebníkům, kteří se k ní přiblížili.
Významnou roli v tom sehrál Eric Clapton. Se skupinou Cream nahrál vlastní verzi skladby pod zkráceným názvem Crossroads, která vyšla na albu Wheels of Fire v roce 1968. Její živé provedení se stalo jednou z nejznámějších interpretací Johnsonovy písně a pomohlo dostat původní blues k rockovému publiku. Claptonův osobní život později poznamenala tragická smrt jeho malého syna Conora v roce 1991. Tato událost se někdy objevuje vedle vyprávění o kletbě, neexistují však věrohodné důkazy, že by s písní jakkoli souvisela.
Podobná historka se pojí také s Robertem Plantem, zpěvákem Led Zeppelin, který skladbu Cross Road Blues zahrál s Jimmym Pagem při koncertě v roce 1998. Plantův syn Karac rovněž zemřel, avšak již v roce 1977, takže i tady jde o určitou shodu, ale souvislosti s písní tu poněkud pokulhává.
Opatrně je třeba zacházet i s Kurtem Cobainem. V roce 2014 zveřejnil hudební magazín NME rozhovor s Gregem Sagem ze skupiny Wipers, který uvedl, že od lidí z Cobainova okolí slyšel o jeho zájmu nahrát sólové album starých bluesových coververzí. Sage ale nezmínil Crossroads ani Roberta Johnsona. Tvrzení, že Cobain plánoval právě tuto skladbu a krátce nato zemřel, proto nemá dostatečnou oporu. I tak si někteří lidé tuto spojitost udělají sami.
Proč ten příběh pořád lidi zajímá
Crossroads Blues přežila skoro devět desetiletí mimo jiné proto, že funguje ve dvou rovinách. Je to zásadní hudební nahrávka, ale taky příběh, který se dá znovu a znovu vyprávět. Financial Times připomínají, že obraz Roberta Johnsona jako tajemného tuláka patří k nejpřitažlivějším mýtům hudební historie. Pomáhá tomu i prostý fakt: zanechal po sobě jen omezený počet nahrávek a zemřel velmi mladý.
Podle nás dává větší smysl mluvit o kulturní legendě než o skutečné kletbě. Přesto se těžko hledá jiná bluesová píseň, do které se vešlo tolik temnoty, představivosti a pozdějších projekcí jako do Crossroads Blues. Hudební svět se jí zkrátka pořád nedokáže pustit.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, RJBS, NME, Hinds Community College
Když se rockeři pustili do reggae: Netradiční hit Led Zeppelin z roku 1973 dobyl americké žebříčky
