Aneta Langerová získala v roce 2004 přes 79 procent hlasů a stala se první českou SuperStar. Sama ale přiznává, že ji výhra spíše vystrašila, než potěšila.
Finálový večer tehdy podle dostupných údajů sledovaly tři miliony diváků. Pro sedmnáctiletou holku z Kladna to nebyl jen televizní přenos a pár gratulací po skončení. Najednou přišly hotelové pokoje, snídaně do postele, zájem médií, novináři jedoucí za autem po dálnici. Na Karaoketexty jsme si všimli, že v jednom z rozhovorů Langerová popsala, že v ní celé období vyvolávalo hlavně strach. „Hrozně jsem se bála toho, že mě to někam strhne, kam nebudu chtít,“ řekla. Radost tam byla taky. Jenže obava ji zjevně přebíjela.
Dívka, která přišla jako na popravu
Už na konkurzu působila jinak než většina soutěžících. Porota si všimla, že přichází se sklopenou hlavou, skoro jako by šla k výslechu, ne zazpívat. Pak ale začala zpívat a atmosféra se změnila. Jeden z porotců tehdy poznamenal, že kdyby s takovým hlasem nepostoupila, byla by to ostuda pro celý národ.
Langerová se přitom za jasnou favoritku nepovažovala. Stála trochu stranou očekávání, což jí možná paradoxně pomohlo. Když s vámi dopředu nikdo nepočítá jako s vítězem, dá se do toho vstoupit volněji. Ona nakonec překvapila víc než dost. Ve finále získala 2 359 739 hlasů, zatímco druhá Šárka Vaňková 621 235. Taková čísla by leckomu zamotala hlavu radostí. U Langerové se k nim ale přidala úzkost.
Sláva, která děsí víc, než těší
První roky po vítězství sama popisuje jako náročné a stresující. Nešlo o to, že by ji přestala zajímat hudba. Tlak přicházel odjinud. Vydavatelství mělo svou představu, jak by měla vypadat její další cesta. Ona se teprve snažila přijít na to, co vlastně chce sama dělat. A tyto dvě představy se nějakou dobu nepotkávaly.
Prodeje alb prý tehdy nebyly tím, nad čím by nejvíc seděla. Mnohem víc řešila, jak v tom všem nepřijít o vlastní hlas a nenechat se odnést někam, kde by se necítila dobře. O takovém tlaku se u známých lidí často mluví až zpětně, pokud vůbec. Sláva má totiž zvláštní doprovodný efekt: okolí automaticky čeká, že člověk bude vděčný a nadšený. Pořád. Daniel Radcliffe v jednom rozhovoru pro zahraniční média popsal podobný pocit: najednou se člověk přistihne, že přemýšlí, jestli jeho obyčejný smutek neznamená, že neumí být slavný dost dobře.
Langerová na to šla jinak. Nepřijala hotovou roli, kterou jí okolí nabízelo, a raději hledala vlastní cestu. Nebylo to hned. Trvalo jí to roky.
Dvacet dva let poté
Od finále první SuperStar letos uplynulo 22 let. Z nesmělé dívky, která tehdy přicházela na pódium se sklopenou hlavou, je dnes jedna z nejvýraznějších osobností české hudební scény. Několikanásobná držitelka Slavíka, zpěvačka s rozpoznatelným rukopisem a pověstí umělkyně, která si nenechává snadno diktovat, co a jak má zpívat.
Při pohledu zpátky by se to mohlo zdát jako rovná dráha od televizního vítězství k respektované kariéře. Jenže jak nám na Karaoketexty neuniklo, Langerová opakovaně mluví o tom, že tak jednoduché to nebylo. Cesta byla klikatá, často únavná a plná pochybností. Výhra v SuperStar pro ni nebyla pohodlným startem do kariéry. Byl to okamžik, kdy sedmnáctiletou holku někdo hodí do hluboké vody a čeká, jestli se zvládne dostat ke břehu. Dostala se tam. Jen to stálo víc sil, než mohlo být z televizní obrazovky vidět.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, iDnes.cz, Sme.sk, Off Camera with Sam Jones
Dojemný návrat Céline Dion na pódia: První píseň doprovázely slzy a splněný slib věrným fanouškům
