Z obyčejných úderů do kovu, hluku projíždějících vlaků a zvuků z londýnských ulic dokázali Depeche Mode vytvořit hudbu, která zněla úplně jinak než běžný pop osmdesátých let. Experimenty s neobvyklými zvuky pomohly kapele najít temnější výraz, který ji provázel i v dalších letech.
Depeche Mode začínali jako mladá synthpopová kapela, která uměla napsat chytlavou melodii a rozhýbat taneční parket. Během několika let ale začali hledat zvuk i mimo syntezátory. Do nahrávek dostávali údery kovu, rachot strojů a hluk ulice, které upravovali do rytmů a hudebních motivů. Z původně lehkého elektronického popu se postupně rodil temnější a drsnější zvuk, který skupinu odlišil od řady jejích současníků. Na Karaoketexty přinášíme pohled na to, jak se jejich práce se zvukem měnila.
Když se hudebním nástrojem stala i ulice
Zlomovým albem bylo Construction Time Again z roku 1983. Depeche Mode tehdy přestávali být spokojení s nálepkou popové kapely a chtěli zkoušet nové postupy. Výrazně jim v tom pomáhal producent Gareth Jones, který se podílel na hledání nových zvuků i jejich úpravách ve studiu.
Nejvýraznějším příkladem je skladba Pipeline. Členové kapely a jejich spolupracovníci vyrazili do londýnského Shoreditche, kde nahrávali údery do plechů, trubek a dalších kovových předmětů. Získané zvuky pak upravili a použili jako součást rytmického základu skladby. Ani zpěv nevznikl běžným způsobem: Martin Gore ho nazpíval v železničním podjezdu, kde do nahrávky pronikl také hluk projíždějícího vlaku. David Gahan později vzpomínal, že kapela chodila po Brick Lane, do všeho možného tloukla a výsledky nahrávala.
Tady se ukázalo, že Depeche Mode nechtějí používat syntezátory jen k napodobování tradičních nástrojů. Zajímalo je, co se stane, když do elektronické hudby dostanou zvuky, které by jinak patřily na stavbu nebo do hlučné průmyslové haly. Výsledkem nebyl jen nezvyklý efekt. Ruchy se staly plnohodnotnou součástí skladby a pomohly vytvořit její charakter.
Odchod Vince Clarka změnil i směřování kapely
Ještě před těmito experimenty přitom Depeche Mode zněli úplně jinak. Debutové album Speak & Spell z roku 1981 přineslo přímočarý elektronický pop a hity jako Just Can’t Get Enough. Výraznou roli v tomto období měl Vince Clarke, který napsal řadu raných skladeb. Na konci roku 1981 však kapelu opustil a později se prosadil se skupinami Yazoo a Erasure.
Hlavním skladatelem se postupně stal Martin Gore. Jeho písně se pouštěly do složitějších témat a často měly osobnější, znepokojivější náladu. Změna se neodehrála přes noc, ale na dalších albech bylo stále zřetelnější, že Depeche Mode už nechtějí zůstat jen u chytlavých melodií.
Důležitou roli sehrál také Alan Wilder, který se ke skupině připojil v roce 1982. Vedle hudebního přínosu pomáhal rozvíjet aranže a práci se zvukem. Společně s Martinem Gorem, producentem Danielem Millerem a Garethem Jonesem se kapela vydala směrem, který spojoval elektroniku s tvrdšími a nezvykle znějícími nahrávkami.
Od Everything Counts k People Are People
Na Construction Time Again se objevila také skladba Everything Counts, která spojila výrazný elektronický rytmus s kritikou chamtivosti a obchodních praktik. Depeche Mode začali častěji pracovat s texty, které se dotýkaly společenských problémů, moci nebo vztahů mezi lidmi. Jejich hudba přitom zůstávala melodická a měla jasnou strukturu, takže experimenty neznamenaly odklon od písniček, které si člověk snadno zapamatoval.
Dalším krokem bylo album Some Great Reward z roku 1984. Na něm vyšla skladba People Are People, která se stala jedním z největších hitů kapely té doby. Její téma lidské nesnášenlivosti podtrhují tvrdé, kovově znějící zvuky a rytmus, který působí skoro strojově. Producent Gareth Jones později popsal tuto nahrávku jako důležitý mezník na cestě k industriálnějšímu zvuku.
Na stejném albu se objevila i Master and Servant, skladba pracující s tématem dominance a podřízenosti. Depeche Mode tak spojovali elektronickou taneční hudbu s náměty, které nebyly vždy příjemné ani jednoznačné. Temnější stránka jejich tvorby už nebyla jen otázkou atmosféry. Dostávala se přímo do textů i do způsobu, jakým byly písně nahrané.
The Singles 81→85: čtyři roky proměny v jednom výběru
V říjnu 1985 vydali Depeche Mode kompilaci The Singles 81→85, která shrnula jejich dosavadní singly od raného Dreaming of Me a Just Can’t Get Enough až po Shake the Disease a It’s Called a Heart. V britském albovém žebříčku se dostala na šesté místo.
Výběr zachycuje, jak se kapela během několika let posunula od přímočarého synthpopu k propracovanějšímu a temnějšímu zvuku. Samotné experimenty s kovovými předměty a ruchy ale lépe ukazuje album Construction Time Again, na kterém vyšla i skladba Pipeline.
Temnější zvuk, který kapelu neopustil
Pozdější Black Celebration z roku 1986 posunulo kapelu k ještě temnější atmosféře a Music for the Masses o rok později nabídlo další výraznou kombinaci elektroniky, silných melodií a mohutnějšího zvuku. Z Depeche Mode se postupně stala skupina, která dokázala spojit klubovou energii s hudbou, jež měla v sobě napětí, chlad i melancholii.
Když si člověk pustí rané Just Can’t Get Enough a potom People Are People nebo Shake the Disease, rozdíl je zřejmý. Nejde ale o to, že by kapela jednoduše odložila pop a vyměnila ho za temnotu. Melodie zůstaly důležité. Jen kolem nich začala stavět zvukový svět, který byl mnohem odvážnější a méně uhlazený. Právě v tom spočívá jeden z důvodů, proč jejich hudba nezůstala uvězněná v osmdesátých letech.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Alternative Reality Blog, FM100, Depeche Mode, Wikipedie
Temný gospel Depeche Mode: Jak vznikala jedna z nejhlubších skladeb jejich kariéry
