Zpíváte lidovky a jste si jisti, že znáte správný text? Možná zpíváte slova, která v originále vůbec nejsou.
Někdy stačí svižnější tempo, jindy horší výslovnost nebo výraz, který už dnešnímu zpěvákovi nic neříká. Hlava si s tím poradí po svém. Dosadí něco, co zní podobně, trochu to zapadne do melodie a posluchač má klid. Občas to význam dává, občas ani moc ne, ale při zpěvu to projde. Tak vznikají verze, které se předávají dál tak dlouho, až původní text začne vedle nich působit skoro neznámě. Některé z těch známých zkomolenin jsme na Karaoketexty vybrali.
Okýbača: záhadná bytost z moravských hor
Asi nejznámější případ nabízí píseň Beskyde, Beskyde. Původně se v ní zpívá o černookém bačovi, tedy pastevci ovcí. Jenže při zpěvu se slova černooký bača snadno slijí do zvláštního útvaru. Začátek slova černooký se protáhne, následuje drobná pauza a část oký se bez velkého oddělení přilepí ke slovu bača. A najednou je tu okýbača, v rozšířeném zápisu spíš okybača.
Děti, které to slyšely, většinou nic neřešily. Okybača byla zkrátka okybača, něco z hor, co se v písničce vyskytuje. Někdo tomu ještě přizpůsobil i předchozí přídavné jméno a zpíval černá okybača, protože nově vzniklé slovo znělo jako podstatné jméno ženského rodu. Podobných případů si všímá i jazykovědná literatura: zpěváci si s neznámými výrazy pomáhají buď náhradou za podobně znějící slovo, nebo jejich přizpůsobením vlastní mluvě. Ony ani ty krávy, co nesou mlíko pod vodou, nedávají velký smysl.
Měkoně a jiná slovní dobrodružství
Stejný mechanismus je slyšet v písni Už mně koně vyvádějí. V textu má být už mně koně vyvádějí, jenže při rychlejším zpěvu se spojení mně koně smrskne do tvaru měkoně. Žádný měkoň samozřejmě neexistuje. Přesto to nezní úplně nemožně; v dětské hlavě by to klidně mohl být nějaký druh koně, jen o něco měkčí.
Ach synku zase ukazuje trochu jiný typ posunu. Tvary doma-li jsi a oral-li jsi se v ústech zpěváků snadno promění v cosi, co připomíná přídavná jména domalý a oralý. Význam nikde, melodie jede dál.
Proč k tomu vůbec dochází
Důvodů je víc a většinou se potkají najednou. Lidové písně se dlouho šířily hlavně ústně, bez vytištěného textu před očima. Každý zpíval to, co zaslechl; co nebylo slyšet dobře, to se nějak doplnilo. Zastaralá slova jako hornysti, tedy hráči na lesní roh, nebo nářeční výrazy z jiných oblastí už mnoha lidem nic neříkaly. Nahradili je proto něčím bližším. Jazykovědkyně Zdeňka Horálková ve studii pro Naše řeč upozornila, že zpěvák nemusí jako cizí vnímat jen opravdu cizojazyčné slovo, ale také výraz zastaralý, nářeční nebo spojený s jiným sociálním prostředím.
Tak se může stát, že píseň přežije desítky či stovky let v podobě dost vzdálené od původního znění. Okybača mezitím žije vlastním životem; moravská cimbálová kapela si její jméno dokonce vzala za své. Jeden přeslech se zkrátka usadil v paměti lidí pevněji, než by kdo čekal.
Zdroj: Autorský text, Frontman.cz, Naše řeč, Wikipedie
Princezna ze mlejna je pohádka, která nás všechny okouzlila: Tajemství písní, které nikdy nezestárnou
