Sedmé sólové album Jacka Whitea Frozen Charlotte vyšlo 10. července 2026 a pokračuje tam, kde No Name skončilo. Syrovost, blues a vzteklé texty o světě, který podle Whitea ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Frozen Charlotte je Whiteova sedmá sólová deska a současně už čtvrté album za poslední čtyři roky, jak bychom na Karaoketexty rádi připomenuli. Nahrál ji se sestavou, která s ním objela koncerty k No Name a udělala z nich sérii hodně nahuštěných večerů: Dominic Davis na baskytaru, Patrick Keeler za bicími, nově k nim přibyl klávesista Bobby Emmett. Poprvé se Whiteovi stalo, že dvě sólové desky po sobě natočil se stejnou kapelou. Na papíře drobnost, v poslechu už tolik ne. Ta čtveřice tu působí jako jeden rozjetý organismus, chvílemi trochu rozhrkaný, ale sehraný.
Album s jasným plánem a silné kytary
Album má třináct skladeb a stopáž kolem dvaačtyřiceti minut. Produkce zůstala v Whiteových rukou, nahrávalo se v Third Man Studiu v Nashvillu. PopMatters v recenzi napsal, že White je pořád „mistr bluesrocku a zvukový alchymista na vrcholu kariéry“. The Fire Note zase postřehl posun proti No Name: předchozí nahrávka působila jako prudký výpad, který zabral i tím, že přišel skoro bez varování. Frozen Charlotte zní víc jako kapela, která do podobného proudu vstoupila s jasnějším plánem. Hlasitost zůstala. Jen ruka na kormidle je pevnější.
Kytara tu bere hlavní směnu a moc se s tím neskrývá. Sóla nejsou natažená proto, aby si někdo odškrtl efektní moment, přiletí, říznou a zmizí. Většinou v pravý čas. Slide licky, těžké riffy a bluesový spodní proud, kterého se White nikdy doopravdy nezbavil, drží desku pohromadě. Někde jen probublává pod povrchem, jinde vyleze ven bez servítků.
Texty jako zpráva o světě, který se hroutí
Brát Frozen Charlotte jen jako další kytarovou desku by bylo snadné. A taky trochu líné. White se v textech vrací ke světu, který ho očividně dráždí, možná i děsí. Glide Magazine upozornil na skladbu All Alone Again, kde míří na chamtivost a nejspíš i na konkrétní politickou náladu ve Spojených státech. Thick as Thieves krouží kolem korupce. Making Contact si bere na mušku dnešní chaos sociálních sítí; nejde na to složitě, ale ani lacině.
White si u toho nechává odstup. Titulní obraz alba, v němž o sobě zpívá jako o „penny dreadful and a frozen Charlotte“, zní jako autoportrét člověka, který ví, jak může na okolí působit, a nijak zvlášť se před tím neschovává. Deska se přitom otevírá slovy, která posluchače zvou do zahrady Ráje pro dva. Vzniká tím zvláštní tření. Trocha něhy, trocha jedu.
Raising the Grain stojí na dřevařské metafoře a opakovaných výkřicích. The Fire Note je popsal jako momenty, které „narážejí na bolest přímo, místo aby ji obcházely“. Singl Derecho Demonico, který vyšel ještě před albem, funguje skoro jako stručné vymezení pravidel: tady se hraje takhle, dál se neustupuje. Žádné změkčení na závěr.
Návrat, nebo jen pokračování?
U Frozen Charlotte se recenzenti úplně neshodují. Část z nich mluví o návratu k formě, jiní připomínají, že No Name bylo sevřenější a ostřejší. Jeden youtubový recenzent poznamenal, že nová deska je místy energií rozházenější než její předchůdce, i když se nikdy nedostal do bodu, kdy by měl chuť skladbu přeskočit. Ten popis sedí překvapivě dobře.
Z dostupných recenzí vychází spíš album, které se neotevře celé hned napoprvé. První poslech může svádět k dojmu, že White jen prodlužuje linku načatou v roce 2024. Při dalších návratech se ale začnou chytat detaily, které předtím proklouzly kolem: drobné změny tahu kapely, barvy kytar, někdy i způsob, jak se textová fráze ohne jinam, než by člověk čekal. Frozen Charlotte debutovalo na 32. místě Billboard 200, dostalo se na první příčku Billboard Independent Albums Chart a v britském UK Albums Chart skončilo devětadvacáté. U alba tohoto typu to nejsou čísla k přehlédnutí.
Apple Music uzavírá svůj pohled na desku výběrem nejlepší skladby: závěrečná Neighbours Blues podle něj obsahuje jedno z nejpamátnějších kytarových sól, která White dosud nahrál. U muzikanta s tak dlouhou a ostře sledovanou diskografií je to poměrně odvážné tvrzení.
Frozen Charlotte nepůsobí jako album, které se snaží někomu vyjít vstříc. Posluchači jde naproti čelem, místy trochu hrubě a bez uhlazení. Jacku Whiteovi ta poloha ale pořád sedí.
Zdroj: Autorský text, YouTube, PopMatters, The Fire Note, Glide Magazine, Apple Music
Fenomén, který ignoruje žánrové hranice: Proč o novém počinu Rhiannon Giddens mluví celý svět
