Algoritmy sociálních sítí a streamovacích platforem rozhodují o tom, jakou hudbu uslyšíte. A nové písně, které nezapadají do vaší bubliny, nemají šanci.
Pojem filtrační bublina proslavil internetový aktivista Eli Pariser. Popsal jím stav, kdy algoritmy sociálních sítí vytvářejí každému uživateli vlastní, částečně uzavřený svět informací a obsahu. Důležité na celé věci je ale to, že podobu takové bubliny neurčuje sám uživatel. Do velké míry ji za něj skládá systém. Na Karaoketexty jsme se na tento fenomén podívali blíže.
Sledují vaše online kroky a ty neustále hodnotí
Lisa Strohmanová, licencovaná klinická psycholožka a zakladatelka organizace Digital Citizen Academy, to dle Novinek formulovala natvrdo: „Algoritmy jsou záměrně komplikované, aby se zajistilo, že na ně průměrný člověk nepřijde.“ Platformy sledují, co si pustíte, co přeskočíte, kde necháte lajk a u čeho vydržíte o pár vteřin déle. Potom servírují další podobný obsah. Pohodlné, pro posluchače skoro bez námahy. Pro novou hudbu už méně.
Tímto způsobem vznikají takzvané komnaty ozvěn. Člověk se pohybuje kolem stejných jmen, podobných nálad a známých žánrů. Interpret, který se do naučeného vzorce nevejde, se do feedu vůbec nemusí probojovat. Neznamená to, že jeho skladba nestojí za poslech. Algoritmus ji jen nevyhodnotí jako dost bezpečnou volbu pro konkrétní profil.
Spotify jako černá skříňka
Nejde pouze o sociální sítě. Podobná logika funguje i u streamovacích služeb a pro hudebníky bývá tato vrstva ještě hůř čitelná. Redakce České televize v rozhovoru s hudebním producentem Szczepanikem a publicistou Hrochem narazila na pozoruhodnou věc: lidé, kteří rozhodují o českých skladbách v playlistech Spotify, jsou pro okolí prakticky nedostupní.
„Zjistili jsme pouze, že ti, kteří mají na starosti českou hudbu na Spotify, jsou Poláci pracující z Milána. Přímo k nim jsme se ani po řadě pokusů nedostali,“ uvedl Szczepanik v rozhovoru pro ČT art. Hroch pak doplnil, že poté, co vysvětlil, o co se snaží, komunikace ze strany platformy úplně utichla.
Szczepanik situaci popsal bez diplomatických oklik: platformy rády mluví o demokratizaci hudby a o tom, že šanci má každý. V každodenní praxi to podle něj vypadá jinak. „Nerovnováha mezi těmi, kdo platformy plní, a mezi hvězdami, které koncentrují hlavní výnosy, je obrovská. Mnohem větší než dříve.“ Hudebníci navíc často nevědí, proč se jejich skladba do playlistu nedostala, nebo proč v něm neuspěla. Pravidla nejsou veřejná a změnit se mohou prakticky kdykoliv.
Bublina posluchače versus šance nové písně
Tyto dvě věci se potkávají v jednom nepohodlném místě. Posluchač zůstává ve své filtrační bublině, kde se mu pořád dokola potvrzuje to, co už zná. Proti tomu stojí nový interpret, který se snaží projít přes neprůhledné mechanismy velkých platforem. Na pestrost hudební scény to dopad má, i když si toho běžný uživatel při večerním poslechu nejspíš ani nevšimne.
Server Heroine.cz připomíná, že bubliny nevznikají skokově a nápadně. Spíš se kolem člověka utahují pomalu. Z nabídky postupně mizí obsah, který by překvapil, rozhodil rutinu nebo posluchače vytáhl z obvyklé trasy. V hudbě to znamená, že objevování nových interpretů přestává být samozřejmou součástí poslechu. Musí se pro něj člověk rozhodnout. A to se, upřímně, děje spíš výjimečně.
Podle serveru iRozhlas.cz sociální sítě celý proces nevyrábějí od nuly, ale zesilují rozdíly a preference, které už existují. Lidé se přirozeně vracejí k tomu, co odpovídá jejich vkusu a zapadá do jejich dosavadního nastavení. Algoritmy jim v tom vycházejí vstříc.
Co s tím? Několik věcí, které mají smysl
Část hudebních fanoušků se z podobné pasti snaží dostat vědomě. V praxi nejde o nic složitého, jen je potřeba trochu disciplíny: projít si sekce typu Spotify Radar nebo Apple Music New Music Daily, kde personalizace nemusí být tak pevně stažená. Případně pustit rádio. Obyčejné živé vysílání má pořád jednu výhodu, dramaturg nevychází z vašeho osobního profilu a neřeší, co jste včera po dvaceti sekundách přeskočili.
Jenže většina posluchačů takto systematicky nepostupuje. Platformám to nijak nevadí, spíš naopak. Čím déle zůstáváte v pohodlném hudebním prostoru, tím víc dat o vás mají a tím přesněji vás v něm udrží. Nová skladba od neznámého interpreta je pro algoritmus nejistota. Ověřená volba funguje lépe, uživatele nevyruší a udrží ho na místě.
Paradox je pořád stejný a pro nové kapely nepříjemný: technologie, která měla hudbu otevřít komukoli, často posiluje ty, kdo už vidět jsou. Nové hlasy, včetně těch z české scény, se přes tu vrstvu dostávají ven těžko. Česká kapela potřebuje k výraznějšímu průniku do zahraničí virální moment. V uzavřené bublině se ale takový moment rodí pomalu, pokud vůbec.
Zdroj: Autorský text, YouTube TED, Mojepsychologie.cz, Novinky.cz, Heroine.cz, Deník N
Místo urážky obří radost: Jak Mareš obrátil drsnou kritiku posluchačky ve svůj prospěch
