Když Brian Epstein poprvé vstoupil do Cavern Clubu, uviděl čtyři rozcuchané chlapce v kožených bundách, kteří jedli sendviče na pódiu. O pár měsíců později stáli před kamerou v upravených oblecích a světová hudební scéna se měla změnit.
Psal se rok 1961. Liverpoolský obchodník s deskami Brian Epstein zamířil do Cavern Clubu vlastně kvůli práci, zákazníci se v jeho prodejně ptali na nahrávku skupiny, jejíž jméno mu nic neříkalo. The Beatles. To, co v klubu našel, ho muselo zarazit. Nebyla to uhlazená atrakce pro masové publikum, spíš hlučná a drzá parta z města, které si na jemnost nehrála. Jenže Epstein neodešel s tím, že to nemá cenu. Vrátil se. Pak znovu. A nakonec jim nabídl manažerskou smlouvu, která měla mnohem větší dopad, než tehdy kdokoli u stolu tušil. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, jak se mu podařilo proměnit image kapely a pomoci jí s odrazem k vrcholu.
Z kožených rebelů do obleků na míru
Epstein velmi rychle pochopil něco, co John Lennon, Paul McCartney, George Harrison ani Ringo Starr v té době ještě nebrali jako zásadní věc: samotný talent nestačí. Hudba se prodává ušima, ale taky očima. Čtyři mladíci, kteří na pódiu kouří, hádají se s publikem a vypadají, jako by přišli z noční směny v přístavu, byli pro velký showbusiness těžko použitelný materiál.
Začal proto od vzhledu. Kožené bundy musely pryč, nahradily je obleky šité na míru. Vlasy se upravily do typického střihu s rovnou ofinou, z něhož se brzy stal jeden z nejnapodobovanějších účesů 20. století. Epstein jim zatrhl jídlo na pódiu, kouření před publikem i drzé poznámky směrem k fanouškům. Lennon s tím zápasil. Nesnášel pocit, že ho někdo tvaruje podle cizí představy, a jeho potřeba autenticity nebyla póza pro novináře. Jenže Epsteinovi nakonec věřil. A výsledek se těžko dal přehlédnout.
Ten přerod nebyl žádná neurčitá „změna image“, jak se to dnes pohodlně píše. Epstein s nimi chodil ke krejčím, vybíral látky, řešil střihy, drobnosti, které na fotografii často působí samozřejmě až ve chvíli, kdy je někdo předem pohlídá. Byl manažer, stylista, člověk přes veřejný obraz i producent dojmu najednou. V době, kdy pro podobnou kombinaci ještě neexistovala hotová kolonka na vizitce.
Obchodník, který slyšel víc než ostatní
Epstein vyrůstal v rodině spojené s obchodem NEMS, tedy North End Music Stores, v Liverpoolu. Desky neznal z povzdálí. Věděl, co si lidé odnášejí domů, co se musí doobjednávat a co zůstává ležet v regálu. Když se několik zákazníků začalo ptát na singl „My Bonnie“ od kapely jménem Beatles, nebral to jako náhodný vrtoch. Šel se podívat, odkud ten zájem přichází.
Byl to také Epstein, kdo jim po sérii odmítnutí zařídil smlouvu s EMI. Jiná vydavatelství v Beatles velkou budoucnost neviděla, některá je prostě odmítla jako nezajímavé. Epstein se nezastavil ani po čtvrtém ne. Přitom do hudebního průmyslu nevstupoval jako zkušený matador se sítí kontaktů po celé zemi. Spoléhal hlavně na instinkt, obchodnický sluch a na tvrdohlavý pocit, že slyší něco výjimečného.
Lennon o něm později mluvil s respektem, i když ne bez odstupu. Dobře věděl, že část volnosti vyměnil za disciplínu, kterou Epstein vyžadoval. Stejně dobře ale chápal, že bez tlaku na profesionalitu a veřejný obraz by Beatles možná zůstali hlavně liverpoolskou senzací, ne světovou. Rozdíl mezi světem showbusinessu a světem vlastních idejí vnímal velmi ostře. Epstein mu pomohl projít na druhou stranu, aniž by se musel úplně vzdát sám sebe.
Trik, který fungoval jednou provždy
Epsteinův manažerský tah byl v jádru překvapivě prostý: nesahat kapele na hudbu víc, než je nutné, ale změnit způsob, jakým ji svět uvidí. Beatles nezačali ze dne na den hrát jinak. Jen najednou jinak vypadali, jinak stáli na pódiu, jinak se chovali mezi skladbami. Televize je mohla pustit do vysílání, rodiče teenagerů je dokázali snést v obýváku a americký trh před nimi přestal vypadat jako uzavřená pevnost.
Americký průlom v roce 1964, včetně vystoupení v show Eda Sullivana před sedmdesáti třemi miliony diváků, by bez Epsteinovy přípravy nejspíš vypadal jinak. On vyjednával podmínky, připravoval skupinu na americké prostředí a hlídal, aby první dojem nebyl rozpačitý. Nebyl. Z archivních záběrů je dodnes cítit, jak přesně ta kombinace kontrolované elegance a mladistvé drzosti zafungovala.
Brian Epstein zemřel v srpnu 1967 ve dvaatřiceti letech na předávkování léky. Beatles tehdy měli za sebou konec koncertního období a hledali, kam se posunout dál. Paul McCartney později říkal, že Epsteinova smrt byla chvílí, kdy kapela začala pomalu ztrácet směr. Lennon se v té době stále víc nořil do vlastních projektů a do vztahu s Yoko Ono. Bez Epsteina, který držel mnoho praktických i osobních věcí pohromadě, se uvnitř skupiny začaly trhliny zvětšovat.
Zdroje: Autorský text, Cavern Club, OUP Blog, Biography.com, EdSullivanShow
Slavný producent si nebere servítky: „Jen jediný člen Beatles se dokázal přenést přes stín legendární kapely!“
