Thomas Alva Edison vynalezl fonograf a mohl ovládnout hudební průmysl. Jenže jeho voskové válečky prohrály s jednoduchou plochou deskou, kterou patentoval Emile Berliner.
Edisonův fonograf byl na svou dobu ohromná novinka, o tom není sporu. Poprvé šlo zvuk nejen zachytit, ale také ho zase přehrát. Pro tehdejší publikum skoro kouzlo. Edison už v magazínu North American Review rozepisoval možné využití: mluvicí hračky, kancelářské diktování, hudba, různé praktické služby. Slabina ale ležela v samotném nosiči. Nejprve šlo o váleček s cínovou fólií, později o voskový váleček. Kopírování bylo obtížné, skladování nepohodlné, doprava riskantní. A posílat něco takového poštou? Pro obchodníka spíš starost než radost. Každá nahrávka se tak v praxi blížila samostatnému originálu, což byl pro rozjetí většího trhu dost zásadní problém. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, jaký formát nakonec v tomto směru nad Edisonovým vyhrál.
Berliner přišel s plochou deskou a vyhrál
Zlom nastal v roce 1887. Německo-americký vynálezce Emile Berliner si nechal patentovat gramofon s plochou deskou a bočním zápisem zvuku do drážky. Na první pohled jen jiný tvar nosiče. V reálném provozu, v dílně i v obchodě, to ale znamenalo úplně jinou situaci. Desky se daly lisovat ve velkých sériích, skládat na sebe, uložit do polic a posílat zákazníkům bez takového rizika jako válečky.
Berliner navíc odhadl, kde bude skutečný obchod: ne v domácím diktování, ale v tom, že jedna nahrávka půjde rozmnožit do tisíců stejných kopií. Zkoušel různé materiály, od skla po zinek. Právě zinkový disk se stal základem jeho prvních použitelných desek. Ty úplně rané měly průměr jen pět palců, tedy přibližně třináct centimetrů.
Černá placka rozjela hudební byznys
Gramofonová deska zvládla to, s čím válečky narážely na své limity. Stejnou nahrávku si mohl pustit někdo doma v obýváku a jiný člověk o tisíce kilometrů dál. Hudba se tím proměnila ve zboží, které se prodává, půjčuje, daruje, vyměňuje a časem také sbírá. Důležitá byla i etiketa uprostřed desky. Jméno interpreta, název skladby, někdy i další údaje. Vypadá to jako maličkost, ale bez takového označení by se první hudební hvězdy prosazovaly mnohem hůř.
V prvních desetiletích 20. století se u šelakových desek prosadila rychlost 78 otáček za minutu jako průmyslový standard. Po druhé světové válce přišla další změna: Columbia v roce 1948 uvedla vinylovou LP desku s rychlostí 33 a třetina otáčky za minutu, RCA Victor o rok později přišla se singlem na 45 otáček. Obě rychlosti se používají dodnes.
Vinyl přežil všechno a vrací se
Po většinu 20. století byla gramofonová deska hlavním nosičem zvuku. Až od konce 80. let ji začalo výrazně vytlačovat kompaktní CD. V 90. letech to místy vypadalo, že vinyl zůstane hlavně ve sbírkách, bazarech a někde vzadu v policích, kam se chodí spíš pro vzpomínku než pro běžný poslech. Jenže nezmizel.
Dnes se znovu prodávají miliony kusů ročně a gramofony se vracejí do domácností, často klidně vedle reproduktorů napojených na streamovací služby. Mladší posluchači v deskách objevují něco fyzického, co se drží v ruce. Starší se vracejí k albům, podle kterých si kdysi skládali vlastní hudební mapu. Praktické to pořád není: desku je nutné vytáhnout z obalu, položit na talíř, očistit a opatrně spustit přenosku. Jenže pomalost k tomu pro řadu lidí patří. Deska se točí dál, i dlouho poté, co Berliner připravil Edisona o náskok zdánlivě obyčejnou plackou.
Zdroj: Autorský text, Český rozhlas, Library of Congres, ScienceAndMediaMuseum, Wikipedie
Deska za tisíc korun, která hraje lépe než Spotify: Co stojí za návratem vinylu a proč se lidé vracejí k analogovému zvuku
