Komedie Což takhle dát si špenát vypadá na plátně lehce a bezstarostně. Za kamerou to ale bylo úplně jinak, zkažené jídlo, zranění dětského herce a rozpočet, který málem pohřbil celý projekt. Píseň Karla Svobody byla ale trefou do černého.
Začátek celého nápadu neležel na Barrandově, ale u stolu v americké restauraci. Václav Vorlíček s Milošem Macourkem tam seděli nad dlouhým jídelním lístkem a ne a ne si vybrat. Číšník po nějaké době ztratil trpělivost a prostě jim doporučil špenát. Krátká poznámka, která by jindy zapadla. Jim ale zůstala v hlavě. Později se z ní stal název a nakonec i výchozí bod celé komedie. Na Karaoketexty jsme se zaměřili na zajímavé chvíle z natáčení i ústřední melodii filmu Což takhle dát si špenát.
Při natáčení se stále něco komplikovalo
K samotnému natáčení se autoři dostávali pomalu. Na Barrandově jim projekt nejdřív odložili s tím, že přednost mají vážnější látky a na podobné ptákoviny přijde řada až potom. Vorlíček s Macourkem tedy vzali jiné zadání. Tak vzniklo Bouřlivé víno. Ke špenátu se vrátili až po více než roce. Scénář byl na Barrandově schválen 27. května 1976, filmový plán 2. června a první klapka padla 24. června téhož roku.
Už po pár týdnech bylo patrné, že hladká výroba to nebude. Dekorace vycházely dráž, zpracování natočeného materiálu se zadrhávalo a ve štábu chyběli dostatečně kvalitní lidé. Natáčení se dokonce na měsíc zastavilo. Nakonec se film táhl od konce června do konce listopadu 1976, tedy výrazně déle, než by člověk u tak svižné komedie čekal.
Sovák jedl zkažený špenát a záběr nepoložil
Z historek z natáčení se nejčastěji vrací ta se špenátem. Ne s tím metaforickým z názvu, ale s obyčejným jídlem na talíři.
Scéna, v níž mají Liška se Zemánkem sníst špenát a tím spustit regenerační záření, se začala točit večer. Na place byly talíře s knedlíky, špenátem a vepřovým. Jenže záběr se nedokončil. Jídlo skončilo v lednici a počítalo se s tím, že se naváže ráno. Přes noc ale vypadl proud. Když se štáb vrátil, špenát už byl zkažený. Kamera se přesto rozjela znovu.
Jiří Sovák hned při prvním soustu ucítil kyselý, odpudivý pach. Jenže nezastavil. Jedl dál, sousto po soustu, a podle vzpomínek Václava Vorlíčka si přitom potichu ulevoval nadávkami. Záběr nepokazil. Vorlíček situaci později sám popisoval a moc prostoru pro přikrašlování v ní není. Herecká disciplína tu měla dost bizarní podobu: Sovák dohrál scénu se zkaženým jídlem v žaludku a pokračovalo se.
„Malý Menšík“ natáčel se zlomenou rukou
Michal Kocourek, který hrál omlazeného Zemánka, dostal přezdívku „malý Menšík“. Ne náhodou. Vladimíra Menšíka připomínal opravdu výrazně. Během práce na filmu ho ale potkal nepříjemný úraz. Při přeskakování plotu zakopl, spadl asi ze dvou metrů a ošklivě si zlomil ruku. Jenže natáčení se zastavit nedalo. Kocourek tak ještě celý týden pokračoval, teprve potom mu lékaři mohli dát sádru.
S odstupem let o tom nemluvil zahořkle, ostatně Menšík pro něj tehdy prý byl skoro jako druhý táta. Dobře vzpomínal i na Jiřího Sováka a Ivu Janžurovou. Před čtrnáctými narozeninami měl Kocourek za sebou už padesát rolí, což je samo o sobě neobvyklé číslo. Přitom říkal, že samotné natáčení ho nijak zvlášť netáhlo. Menšíka si ale oblíbil silně.
Ondřej Hach, představitel omlazeného Sováka, se před kameru dostal poprvé a naposledy. Najít děti, které by přesvědčivě připomínaly mladší verze hlavních herců, nebyla žádná rychlá castingová položka. Sovák s Menšíkem sice donesli vlastní dětské fotografie, jenže na nich se sami sobě skoro nepodobali. Hledání se tak protáhlo víc, než se původně plánovalo.
Pět milionů korun a šlehačková bitva postavená v ateliéru
Rozpočet se vyšplhal na 4 820 000 korun. V tehdejších poměrech šlo o velmi vysokou částku. Velkou část peněz spolkly interiérové scény, které se nedaly jednoduše natočit v reálných prostorách. Typickým příkladem byla hromadná šlehačková bitva. Skutečný hotel by takovou scénu těžko přežil, takže se musely postavit speciální ateliérové kulisy. Levná záležitost to nebyla.
Na hotovém filmu přitom není cítit, že by se chtěl pochlubit technikou za každou cenu. Triky jsou podřízené komedii, ne naopak. Premiéra proběhla v roce 1977 a do kin na něj přišlo přibližně 1,5 milionu diváků.
Iva Janžuroová dostala dvojroli: dospělou Libuši a batole Marcelku. Ve scéně, kdy leze po stolech v restauraci, jí Vorlíček nechal velkou volnost. Improvizovala a sahala přitom do vlastních vzpomínek na batolecí období svých dvou dcer. Stella Zázvorková později vzpomínala, že Menšík režisérovi radil, ať Janžurové dá čokoládu, dorty a pralinky, nechá ji upatlat a zbytek už udělá sama.
Titulní píseň, která se lidem usadila v hlavě
Při sledování filmu se snadno přehlédne, jak silná autorská sestava stojí za titulní písní. Hudbu napsal Karel Svoboda, text František Ringo Čech a nazpíval ji Jiří Schelinger. V té době byl na vrcholu popularity a jeho hlas dal melodii přesně tu nenucenou lehkost, kterou film potřeboval.
Karel Svoboda už tehdy patřil k nejžádanějším autorům filmové hudby. Píseň ke špenátové komedii se v jeho tvorbě neztratila. Nezevšedněla, pořád má tah a pro mnoho diváků zůstala napevno spojená s představou Menšíka a Sováka v bílých pláštích.
Vorlíček s Macourkem za sebou v té době měli už pořádnou řadu výrazných filmů, od Kdo chce zabít Jessii? přes Pane, vy jste vdova! až po Jak utopit dr. Mráčka. Což takhle dát si špenát do této společnosti patří bez debat. Jen za jeho lehkým tónem zůstala výroba plná průtahů, drahých kulis, zkaženého jídla a jedné zlomené dětské ruky.
Zdroj: Autorský text, Super.cz, Sedmička.cz, ČSFD
Dívka na koštěti: O roli Saxany měla zájem i jiná zpěvačka, Černocká zpívá ústřední hit dodnes
