Jiří Suchý ví, že by si po desetiletích práce pro Semafor zasloužil odpočinek. Jenže lenošení mu prostě nejde a sám to označuje za nemoc.
Jméno Jiří Suchý si většina lidí okamžitě spojí se Semaforem. A také s člověkem, který během života zvládl několik profesí najednou: psal texty, hrál, skládal, kreslil, psal básně. Podle nás na Karaoketexty přitom Suchý nepůsobí jako někdo, kdo by si vlastní tempo romantizoval. Zní jako člověk, který by si opravdu rád dopřál volno, jenže mu to nejde.
Jeden den u moře a večer byl nepříjemný na celé okolí
V nedávném rozhovoru pro iREPORT dostala představa pracovité legendy o něco méně slavnostní podobu. „Hrozně rád bych lenošil, ale já to nedovedu, jsem workoholik,“ řekl. Je mu přes devadesát a pořád se pravidelně objevuje na jevišti Semaforu.
Dobře je to vidět na historce z jeho údajně jediné opravdové dovolené u moře. Naplánoval si jednoduchý program: ležet, koukat na mraky, zaplavat si, něco si přečíst. Vydrželo mu to přesně jeden den. Večer byl podle vlastních slov nepříjemný na lidi kolem sebe a zpočátku ani pořádně nevěděl proč. Druhý den si koupil sešit. Začal psát a nakonec na pláži vznikla podstatná část textu ke Kytici. „A bylo to krásné,“ poznamenal k tomu suše.
Nejde jen o roztomilou vzpomínku z dovolené. Je to detail vykreslující povahu člověka, kterému se hlava bez práce zjevně nevypíná. Suchý svůj workoholismus popisuje jako chorobu. Na jedné straně mu nedovolí pořádně odpočívat, na druhé ho podle něj opakovaně zachraňuje, protože ho „vytahuje z každého problému, z každé kalamity, která vznikne okolo“. Má kam utéct. K práci, k psaní, k divadlu.
Odpolední spánek jako povinnost, výjezdy mimo Prahu vzácnost
V posledních letech ale přece jen zvolnil. Ne dramaticky, spíš tak, jak to dovolí člověk, který zvolňování nemá v povaze. V Semaforu už nehraje tolik jako dřív. Kdysi zvládl i dvaadvacet představení za měsíc, dnes je jejich počet výrazně menší. Také cesty mimo Prahu se smrskly na výjimky. Jednou z nich bylo pozvání na finále hudebních cen Žebřík v Plzni, kam přijel jako plzeňský rodák s Orchestrem Divadla Semafor.
Od lékařů má nařízený odpolední spánek, prý hodinu až hodinu a půl, aby zvládl večerní představení. Bere to disciplinovaně. Připomíná u toho Hanu Hegerovou, která říkávala, že jde „spinkat, aby byla večer krásná“. Taková věta se člověku snadno zapíše do paměti, zvlášť v divadelním prostředí.
Na programu Semaforu zůstávají mimo jiné Dobře placená procházka, Černá kočka – Bílý pes nebo Devatenáct tváří jazzu. V posledně jmenovaném titulu vystupují obě semaforské kapely, tedy kvintet i Big Band Semafor vedený Jiřím J. N. Svobodou. Suchý v rozhovoru mluvil také o dalších plánech divadla a o návratu k původní ideji SEdmi MAlých FORem, z níž název Semafor vznikl.
Kdo vlastně Jiří Suchý je
Pro mladší čtenáře nebo pro ty, kteří Semafor minuli: Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni. Patří k zásadním osobnostem české kultury druhé poloviny dvacátého století. Stál u vzniku Divadla Na zábradlí a později Semaforu, kde vytvořil autorskou dvojici s Jiřím Šlitrem. Po Šlitrově smrti v roce 1969 pokračoval s Ferdinandem Havlíkem. Od roku 1975 je jeho hlavní divadelní partnerkou Jitka Molavcová. V roce 2022 se stal prvním umělcem uvedeným do Síně slávy ankety Český slavík. O sobě říká, že ho formoval optimismus Voskovce a Wericha. U jeho písní to není těžké poznat.
Zdroj: Autorský text, iREPORT, iDnes.cz, Wikipedie, ČT24
Devadesátník Jiří Suchý, který stvořil Semafor, dnes žije daleko od reflektorů
