Většina hudebníků dělá vše pro to, aby rozjetou kariéru udržela. Karel Plíhal ale v jednu chvíli udělal přesný opak a vrátil se do kotelny.
Plíhal se narodil v roce 1958 v Přerově, vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Olomouci a než se hudba stala jeho hlavní náplní, pracoval roky jako konstruktér a topič v olomouckém divadle. Na kytaru začal hrát už v patnácti letech, prošel undergroundovými country-swingovými kapelami Hučka, Falešní hráči a Plíharmonyje. První sólové vystoupení měl v roce 1983. Bez jakéhokoli formálního hudebního vzdělání. Jenže kariéra, která se postupně rozjížděla, ho v určité chvíli přestala zajímat víc než práce rukama, jak jsme v redakci Karaoketexty.cz zaregistrovali.
Kotelna místo pódia, a bez velkých řečí
To rozhodnutí nebylo dané tlakem režimu ani tím, že by se mu zavřely dveře. Plíhal později říkal, že prostě potřeboval změnu. „Šel jsem topit do Olomouce na pajďák, strašně mě bavilo dělat rukama. Měl jsem tam pořádek, užíval si, že jsem z toho vypadl, a na hraní jsem ani nepomyslel,“ uvádí na svém webu Karel Plíhal. Je to věta, která o něm prozrazuje dost: umělec, ale rozhodně ne ten typ, co se řídí tím, co se od něj čeká.
Byla to přitom doba, kdy by řada začínajících písničkářů dělala cokoli, jen aby nepřišli o moment, který si vydobyli. Plíhal šel opačným směrem. Vrátil se k práci, která mu nabízela jiný klid. A tenhle způsob uvažování, tedy stáhnout se, nespěchat, dělat věci po svém, je s ním spojovaný dodnes.
Introvert s reflektory namířenými do očí
Karel Plíhal patří k nejméně mediálně viditelným českým hudebníkům své generace. Sám o sobě říká, že je introvert, a nevypadá to jako póza. Na koncertech si prý nechává reflektory nastavené přímo proti očím, aby na publikum neviděl příliš zřetelně. „Lidí se v podstatě bojím,“ přiznal v rozhovoru pro Raport. Je v tom zvláštní paradox: člověk, kterému je nejlépe v kotelně nebo ve studiu, dokáže na pódiu bez problémů strhnout celý sál.
Jeho diskografie je ve srovnání s vrstevníky nápadně střídmá. Jaromír Nohavica, s nímž Plíhal dle Wikipedie dlouhá léta spolupracoval a s nímž se objevil i ve filmovém mockumentary Rok ďábla režiséra Petra Zelenky, vydával alba pravidelněji. Plíhal nové desky publikuje jen jednou za několik let, a nijak se nezdá, že by na tom chtěl něco měnit. Album Vzduchoprázdniny z roku 2012 mu přineslo Cenu Anděl v kategorii Folk a Country. Tempo si ale nechal svoje. Kritici jeho nahrávky označují za jistotu, jejíž jedinou slabinou je, že jejich autor s nimi zachází dost opatrně.
V roce 2018 přišla další komplikace, a to fokální dystonie, neurologická porucha, která mu znemožňovala hrát na kytaru. Na koncertech ho proto začal doprovázet kytarista Petr Fiala, sám Plíhal přešel na mandolu. Ani to ho ale nezastavilo. Hraje dál, jen jinak.
Producent, básník a hráč Tetrisu
Plíhal nicméně není jen písničkář. Složil hudbu k řadě divadelních inscenací v Moravském divadle Olomouc, mimo jiné k českým verzím Cyrana de Bergerac, Manon Lescaut nebo Shakespearovy Zimní pohádky. Jako hudební režisér a producent se podílel na deskách Petra Fialy, bratrů Ebenových i Jaromíra Nohavicy. V roce 2006 vydal sbírku básní Jako cool v plotě s ilustracemi Miroslava Bartáka.
A pak je tu jedna historka, která ho vystihuje možná nejlépe. Petr Fiala z Mňágy a Žďorp vzpomínal na společné nahrávání v Plíhalově olomouckém studiu v devadesátých letech. Jednoho večera se vytratil z nahrávací místnosti do režie – a našel Plíhala, jak se houpe na židli, nohama opřený o mixpult, hraje Tetris a má zvuk stažený na nulu. Beze slova si sbalil věci a odjel domů. Vrátil se až po několika dnech. Plíhal to nikdy nekomentoval. Asi to ani nebylo potřeba.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, KarelPlíhal, Raport, YouTube Česká televize
Zlom, který málem zničil Gaia Mesiah: Alkohol, závislost, ticho a návrat k hudbě
