BBC zakázala Space Oddity jen pár dní před startem Apolla 11. Píseň o astronautovi, který se ztratí ve vesmíru, se zkrátka nehodila jako kulisa k historické misi.
Z písně nakonec byl Bowieho první britský singl číslo jedna. Jak přesně se tento paradox vůbec mohl stát, nás na Karaoketexty zaujalo. Co Davida Bowieho vedlo k napsání skladby, která s dobýváním vesmíru na první pohled souvisí až příliš nápadně? Skutečná inspirace ležela jinde. Dost daleko. Příběh má navíc jeden absurdní detail, na který Bowie sám vzpomínal s viditelným pobavením. I díky tomu je Space Oddity jedním z nejpodivnějších hitů hudební historie.
Kubrick, ne Armstrong: film jako skutečný impuls
Singl vyšel 11. července 1969, tedy pět dní před startem Apolla 11. Načasování působilo skoro podezřele. Bowie ale v rozhovoru pro Performing Songwriter vysvětlil, že šlo o souhru okolností. „V Anglii se vždy předpokládalo, že jsem tu píseň napsal o přistání na Měsíci, protože se dostala do povědomí přibližně ve stejnou dobu. Ale tak to nebylo. Vznikla proto, že jsem šel do kina na film 2001, který mě ohromil…“ řekl Bowie.
Právě Kubrickova vesmírná vize z roku 1968 ho zásadně zasáhla. Z ní pak vzešel Major Tom, fiktivní kosmonaut, který se během mise odpojí od pozemského řízení a zůstane sám ve vesmíru. Vydavatelství následně singl urychlilo, aby využilo zájmu, který kolem Apolla 11 rostl. BBC ale na věc pohlížela jinak.
Zákaz, který písni nakonec pomohl
BBC už měla s omezováním některých skladeb zkušenost. V šedesátých letech zakázala třeba Monster Mash nebo Lola od The Kinks. Space Oddity byla ale přece jen specifickým případem. Pustit do vysílání příběh o astronautovi, který ve vesmíru zahyne, právě ve chvíli, kdy posádka Apolla 11 mířila na Měsíc, se tehdy jednoduše nezdálo jako vhodné rozhodnutí. Hudební publicista Marc Heller to pro BBC Culture popsal jako píseň o osamělosti a zoufalství daleko od domova. Byl to, jeho slovy, „trochu kazičas“.
Producent Tony Visconti, který s Bowiem spolupracoval řadu let, nabídku produkovat tuhle skladbu odmítl. Mluvil o ní jako o „levné taktice“, jak se svézt na mediálním zájmu o Měsíc. Nakonec se produkce ujal Gus Dudgeon, pozdější producent Eltona Johna. Zákaz BBC platil po celou dobu mise a skončil až ve chvíli, kdy posádka bezpečně přistála v Tichém oceánu.
Pak ale přišla ta trochu absurdní tečka. Televizní složka BBC – zjevně bez jakékoli koordinace s rozhlasem – použila Space Oddity jako hudební podklad pro vlastní přenos přistání na Měsíci. Bowie na to později vzpomínal s pobavením: „Jsem si jistý, že text vůbec neposlouchali. Nebylo to zrovna ideálně sladěné s přistáním na Měsíci. Ale byl jsem samozřejmě nadšený, že to udělali.“ Dodal také, že si asi nikdo z týmu netroufl říct producentovi, že ten jeho astronaut ve vesmíru zůstane viset.
Od zákazu k jedničce. Trvalo to šest let
Po skončení Apolla 11 se píseň vrátila do éteru a v britské hitparádě se vyšplhala na páté místo. To byl tehdy Bowieho první výraznější úspěch. V USA ale nahrávka propadla, dostala se jen na 124. příčku. Teprve v roce 1972 ji vydavatelství RCA znovu uvedlo na americký trh a skladba se tam začala prosazovat. O tři roky později, v roce 1975, následovalo britské znovuvydání. Tentokrát už Space Oddity doletěla až na první místo. V té době už Bowie procházel vrcholem popularity a z autora z roku 1969 byl úplně jiný člověk, než jakého tehdy publikum znalo.
K postavě Majora Toma se Bowie vrátil ještě několikrát. Nejznáměji v písni Ashes to Ashes z roku 1980, kde ho symbolicky pohřbil. Jenže ten fiktivní kosmonaut se odmítal ztratit beze stopy a v různých podobách se v Bowieho tvorbě objevoval dál, až do konce jeho kariéry. Naposledy ve spojení s videem k singlu Blackstar z roku 2016.
Zdroj: Autorský text, American Songwriter, uDiscoverMusic, Wikipedie
Live Aid 1985: Největší rockový koncert dějin a příběhy, které se nevyprávějí
