Jeho písničky si lidé přehrávali potají z kazety na kazetu a vůbec jim nevadilo, že každá další kopie zní o něco hůř. Stačila kytara, drsný hlas a texty, které nahlas říkaly to, co se podle režimu říkat nesmělo. Pak přišel březen 1994 a Karel Kryl se z večerní procházky mnichovskými ulicemi domů už nevrátil.
Byl začátek března. Zpěvák šel se svou německou manželkou na procházku, podobně jako už mnohokrát předtím. Na frekventované ulici ho pak ale složila prudká bolest. Manželka ještě stihla přivolat pomoc. Kryl však upadl do bezvědomí a z něj už se neprobral. Druhý den ráno, 3. března 1994, lékaři po souhlasu manželky vypnuli přístroje. Bylo mu devětačtyřicet let. Do padesátin, které chtěl oslavit doma v Čechách, zbýval přesně měsíc. Na Karaoketexty bychom rádi připomenuli kariéru Karla Kryla, která skončila náhle při večerní procházce.
Hlas, který znal každý, i když ho režim zakázal
Karel Kryl se narodil v dubnu 1944 v Kroměříži do rodiny knihtiskařů. Komunisté jim v padesátých letech rodinný podnik sebrali a zlikvidovali. Kryl se vyučil v keramičce a nějaký čas opravdu vyráběl umyvadla a záchodové mísy. Tehdy by asi málokdo tipoval, kam až se jeho cesta stočí.
Jednu z nejslavnějších písní složil přes jedinou noc po vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968. Bratříčku, zavírej vrátka se stala nepsanou hymnou celé generace. Zná ji i ten, kdo folkovou hudbu nikdy neposlouchal. V září 1969, sotva rok po invazi, si Kryl sbalil kytaru a odešel do exilu. Na dvacet let.
Dvacet let za ostnatým drátem
V Mnichově požádal o azyl, začal studovat dějiny umění a filozofii a brzy se k posluchačům dostal způsobem, který měl v té době zvláštní váhu – stal se hlasem Svobodné Evropy. Toto rádio bylo pro lidi za železnou oponou často jediným oknem do světa bez cenzury. Kryl vysílal nové písně přes hranice ověšené ostnatým drátem a věřil, že jednou totalita padne.
Když se v listopadu 1989 vrátil domů, nejprve na pohřeb své maminky, mluvil o tom týdnu jako o nejhezčím ve svém životě. Jenže to, co následovalo, už tak přímočaré nebylo.
Návrat, který zhořkl
Zatímco země slavila, Kryl začal nahlas upozorňovat na to, co mu vadilo: obdiv k novým politikům, podivné přesuny majetku i neochotu vyrovnat se s minulostí. Nekritizoval selektivně. Schytal to od něj i Václav Havel. Rychle se na něj přilepila nálepka věčného rýpala a nespokojence. Sám o sobě říkal, že je půlkacíř.
Že v lecčems měl pravdu, mnozí připustili až mnohem později, kdy už mu to nemohli říct osobně. V posledních měsících ho trápily otoky nohou, tělo dávalo signály, kterých si člověk někdy nechce všímat. Protože jeho smrt vidělo jen pár nejbližších, začaly se brzy šířit fámy – že byl prý odstraněn nebo že ve skutečnosti žije někde v cizině pod jiným jménem. Skutečnost byla prostší a zároveň tvrdší: selhalo mu srdce.
Po jeho smrti začaly přibývat medaile, pamětní desky a oficiální připomínky. Ale co člověku přinese bronzová cedule, když už ten oceněný leží v zemi? Naštěstí po Karlu Krylovi nezůstaly jen podobné připomínky. Zůstaly hlavně písně, ze kterých dokáže být mrazivo i dnes.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, ČeskýRozhlas, iDnes
Než Tomáš Klus uchvátil pódia, závodil na atletické dráze. Má za sebou sportovní minulost, o které ví málokdo
