Britská skladatelka Ethel Smyth se v roce 1910 rozhodla bojovat za volební právo žen. Skončila v londýnském vězení Holloway a i tam dirigovala.
Málokdo si dnes spojí jméno Ethel Smyth s obrazem ženy, která stojí u okna vězeňské cely a zubním kartáčkem taktuje hlouček uvězněných sufražetek zpívajících pochod. A přece takový výjev popsal skladatel Thomas Beecham, když ji v roce 1912 přišel navštívit do londýnského Holloway Prison. Smyth tehdy nebyla žádná nezkušená idealistka, bylo jí čtyřiapadesát let, za sebou měla mezinárodní kariéru a v New Yorku právě psala historii jako první žena, jejíž opera zazněla v Metropolitní opeře. Její boj za ženská práva nás na Karaoketexty zaujal a podívali jsme se na něj blíže.
Z operního sálu na barikádu
Smyth se narodila v roce 1858 v Sidcupu na jihovýchodě Londýna. Hudbu studovala v Lipsku, kde se osobně setkala s Brahmsem, Clarou Schumannovou nebo Čajkovským. A byl to Čajkovskij, kdo o ní v roce 1888 prohlásil, že „může být vážně považována za někoho, kdo dosahuje v oblasti hudební tvorby něčeho hodnotného.“ Jenže být ženou skladatelkou v té době znamenalo bojovat o každé provedení. Smyth proto někdy posílala partitury vydavatelům podepsané jen iniciálami E. M. Smyth, aby zakryla své pohlaví.
V roce 1910 uslyšela na jedné soukromé přednášce projev sufražetské vůdkyně Emmeline Pankhurstové. A bylo rozhodnuto. Smyth se formálně přihlásila k hnutí Women’s Social and Political Union a na dva roky odložila kompozici stranou. Přátelství s Pankhurstovou přerostlo v něco hlubšího, podle svědectví Virginie Woolfové sdílely i postel, i když povaha jejich vztahu zůstává předmětem diskusí.
Pochod, který se stal hymnou
Výsledkem tohoto dvouletého angažmá byla skladba The March of the Women z roku 1911. Smyth postavila melodii na lidové písni z italské oblasti Abruzzo, text napsala aktivistka a dramatička Cecily Hamiltonová. Partitura nesla věnování Emmeline Pankhurstové a celé organizaci WSPU. Premiéra proběhla 21. ledna 1911 v Londýně na Pall Mall – při slavnostním uvítání sufražetek, které se právě vrátily z vězení po protestech takzvaného Černého pátku.
Sbor nacvičoval pochod pod Smythinou taktovkou celé týdny. Píseň se rychle stala nejpopulárnější protestní hymnou hnutí: průvody sufražetek nesly kartičky s notami a textem, kolemjdoucí ji slýchali na ulicích tak často, že ji brzy znali nazpaměť. Organizace WSPU Smyth za tento příspěvek v témže roce ocenila pamětní dirigentskou taktovkou.
Rozbité okno a vězeňská cela
V březnu 1912 se Smyth zapojila do koordinované akce, při níž asi sto padesát žen rozbilo okna v domech a kancelářích politiků – odpůrců volebního práva žen. Smyth si vybrala okno ministra pro kolonie Lewise Harcourta, muže, který proslul výrokem, že by ženské volební právo nevadilo, pokud by byly všechny tak inteligentní jako jeho manželka. „Myslím, že to je ta nejdrzejší a nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšela,“ komentovala Smyth jeho slova, jak zaznamenávají dobové prameny.
Za rozbité okno dostala dvouměsíční trest. Ve vězení Holloway skončila vedle samotné Pankhurstové, dokonce měly cely vedle sebe. Beechamova návštěva přinesla onen legendární obraz: Smyth dirigující z okna cely kartáčkem, zatímco vězeňský dvůr plnil zpěv sufražetek. Z výkonu trestu byla nakonec propuštěna dřív, vězeňské záznamy uvádějí jako důvod zátěž na její duševní zdraví.
Po návratu domů do Wokingu ji následovala i Pankhurstová, která se u ní zotavovala po hladovce. Známá fotografie z 26. května 1913 zachycuje příjezd policie, která přišla Pankhurstovou znovu zatknout: vůdkyně sufražetek, oslabená hladem, spočívá na Smythině klíně a Smyth nad ní drží deštník jako ochranu před sluncem.
Dáma, skladatelka, průkopnice
Po skončení sufražetského angažmá se Smyth vrátila ke kompozici i k psaní. Vydala deset svazků pamětí, v nichž otevřeně popsala své vztahy k ženám, v době, kdy podobná otevřenost byla společensky nepřijatelná. Ve svých vzpomínkách z roku 1919 napsala, že pro ni bylo od počátku snazší milovat vlastní pohlaví.
V roce 1922 se stala první ženou, které byl udělen titul Dame Commander of the British Empire za přínos hudbě. Ve dvacátých letech začala postupně ztrácet sluch, přesto pokračovala ve psaní. Její opera Der Wald z roku 1901 zůstala po více než sto let jedinou operou od ženy uvedenou v Metropolitní opeře, až do roku 2016. Na Glyndebourne Festival se její opera The Wreckers vrátila teprve v roce 2022.
Smyth sama napsala: „Cítím, že musím bojovat za svou hudbu, protože chci, aby se ženy obracely k velkým a náročným úkolům.“ Celý její život byl důkazem, že to myslela vážně.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Library of Congress, London Museum, Isabella Stewart Gardner Museum, Houston Grand Opera
Napsal ji Otis Redding, ale až Aretha Franklin proměnila píseň Respect v hit a také v hymnu občanského hnutí
