Diváci ji dodnes spojují s pohádkovou Růženkou z filmu Václava Vorlíčka z roku 1977. Marie Horáková, dnes Marka Míková, se vydala zcela jiným směrem.
Na Karaoketexty jsme si položili otázku, jak se ze sedmnáctileté filmové princezny stala frontmanka první dívčí punkové kapely v Československu? Pohádka Jak se budí princezny měla premiéru 1. března 1978 a rychle se zapsala do paměti diváků. Marie Horáková v ní hrála princeznu Růženku zcela s nenuceností. Byla tehdy na začátku. K herectví se dostala přes středoškolský dramatický kroužek, filmový debut si odbyla už o tři roky dřív v Kachyňově snímku Robinsonka. Ve Vorlíčkově pohádce ji ale kvůli moravskému přízvuku nadabovala Naďa Konvalinková. Velká filmová kariéra se ovšem po úspěchu pohádky nerozběhla. Částečně kvůli dětem, částečně i proto, že je potřeba potkat správné lidi na správném místě. A ti správní se nakonec objevili jinde než na Barrandově.
Z pohádkového plátna rovnou do punkového sklepa
Marie Horáková se narodila v roce 1959 v Českých Budějovicích do rodiny, která sama o sobě stála v tiché opozici vůči tehdejšímu režimu. Matka byla učitelka, otec právník, doma navíc panovalo katolické zázemí. Hudba tam měla své místo přirozeně, ne jako nějaká povinná kulisa.
Na začátku osmdesátých let se Marie Horáková, později jako Marka Míková, ocitla v úplně jiném prostředí než je to filmové. V roce 1981 se přidala ke spolužačkám z gymnázia Štěpánská, Pavle Fediukové a Haně Kubíčkové, a spolu s Tomášem Míkou, tedy budoucím manželem, založili skupinu Plyn. Byla to první dívčí punková kapela v Československu. Punk se u nás tehdy teprve prosazoval. Za symbolický začátek se obvykle bere koncert skupiny Extempore v pražském hostinci U Zábranských v únoru 1979. Plyn tedy vznikl jen dva roky po této události.
Míková to popisovala bez zbytečného přikrašlování: punk si zvolily hlavně proto, že neuměly hrát, a texty si psaly podle toho, co je samotné bavilo. Tato syrovost byla podstatná. Kapela se dost přirozeně potkala s tím, co ve stejné době dělaly britské skupiny jako The Slits nebo The Raincoats. Kompenzovaly technické limity energií a postojem. V normalizačním Československu to působilo jako výrazný vzdor.
Plyn, Dybbuk a nakonec Zuby nehty
Z Plynu se časem vyvinul Dybbuk. Ten se v roce 1988 rozpadl a část členek pak odešla do kompromisnější kapely Panika. Míková ale zůstala u neústupnější linie. Společně s Pavlou Slabou, dříve Fediukovou, pak stála u vzniku skupiny Zuby nehty, která s pauzami funguje dodnes. Kapela si zachovala otevřené složení a počítala i s mateřskými povinnostmi členek. V tehdejším undergroundu to nebyl zrovna běžný model.
Zuby nehty vydaly v roce 1997 i dětské album Dítkám. Často se uvádí jako jeden z prvních domácích pokusů o opravdu inteligentní hudbu pro dětské posluchače. V posledních letech pak kapela vydala alba Srdce ven (2021) a Pouta (2023), takže nejde o žádnou kapelu, která by žila jen z dávné minulosti.
Je v tom zvláštní paradox: dívka z prostředí vzdáleného komunistické ideologii nejdřív ztvárnila pohádkovou princeznu pro státní televizi a brzy poté se ocitla ve scéně, která režimu vadila. Dnes je Marka Míková herečkou, hudebnicí, režisérkou a čtyřnásobnou matkou. S projektem Loutky v nemocnici objíždí dětské pacienty a zpříjemňuje jim pobyt v nemocnicích. A Růženka? Ta zůstává jednou z kapitol jejího příběhu.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, MarkaMíková, ČeskýRozhlas
Zakázaná píseň, která přežila režim: Marta Kubišová a „Modlitba pro Martu“
