Hana Zagorová patřila k těm, kdo si ze slávy nic nedělali a smysl pro humor si zachovali i v nečekaných situacích. Štefan Margita prozradil historku, kterou dosud nikdy nevyprávěl.
Devítinásobná Zlatá slavice patřila k osobnostem, u nichž popularita nepůsobila jako brnění. Lidé si ji vybavují kvůli písním, ale stejně často kvůli smíchu, lehkosti a schopnosti udělat si legraci i ze sebe. Kapelník Karel Vágner, který ji znal víc než půl století, o ní kdysi řekl: „Hanka byla trochu Gott v sukni.“ U Zagorové k tomu ale patřil ještě jeden rozměr. Měla cit pro nenápadnou situační komiku, která se nedala moc naplánovat. Na Karaoketexty nás zaujala historka, kterou nedávno zmínil Štefan Margita.
Zabloudila, nezpanikařila, začala mumlat
Margita historku vytáhl v době, kdy se blížilo zpěvaččino nedožité jubileum. Fanouškům slíbil, že postupně připomene i věci, které dřív nezazněly. První vzpomínka byla přitom přesně z těch, které se v rodinách vyprávějí znovu a znovu.
Při pobytu v San Franciscu se Hana Zagorová ztratila a dostala se do části města, kde se pohybovalo hodně lidí bez domova. Mnoho jiných by se asi rychle vrátilo, případně někomu zavolalo. Ona zvolila jinou taktiku. Rozhodla se zapadnout. Začala si cosi mumlat pod nos a tvářila se, že do té ulice jednoduše patří. Jenže měla na sobě červenou koženou bundu. V ní se mezi ostatními nedala přehlédnout a do role chudého bezdomovce, jak ji sama rozehrála, se úplně nehodila. Margita na tu scénu vzpomíná s pobavením; prý ho rozesměje pokaždé, když se mu vybaví.
Do San Francisca ani do New Yorku přitom Zagorová nejezdila jako turistka, která odškrtává památky podle průvodce. New York znala velmi dobře, orientovala se v metru i v méně nápadných ulicích. Cestování pro ni nebylo hlavně o hotelu nebo pohodlí, chtěla se dostat městu pod kůži, aspoň trochu.
Humor jako způsob, jak přežít
U Zagorové za podobnými příhodami nebyla jen chuť pobavit společnost. Od mládí žila s vážným zdravotním problémem, vzácnou formou anémie, při níž předčasně odumírají červené krvinky. Nemoc vyžadovala pravidelné transfuze. Přesto často mluvila o tom, že humor člověku pomáhá projít i velmi těžkými chvílemi.
Margita po její smrti opakovaně připomínal, že optimismus patřil k jejím nejsilnějším rysům. Sama řešila zdravotní potíže, ale lidi kolem sebe spíš povzbuzovala, než aby je zatěžovala. Přátelé se shodují i v jedné zdánlivé drobnosti: její smích byl nakažlivý.
Margita na ni myslí pořád
Ovdovělý zpěvák, operní tenor mezinárodního jména, který vystupoval v milánské La Scale, londýnské Covent Garden i newyorské Metropolitní opeře, se se ztrátou manželky vyrovnává stále. „Myslím na ni pořád,“ napsal fanouškům na sociálních sítích. Do Málagy, kam letos odjel za sluncem, jezdíval dřív právě s Hanou. Na Instagramu připomněl i fotografii, kterou tam kdysi pořídil.
Zagorová přitom v jeho životě byla dávno předtím, než se osobně poznali. Margita ji obdivoval roky a její plakáty měl, jak sám líčil, doslova všude. První setkání ve Státní opeře ale neproběhlo nijak idylicky. Ona ho odbyla strohým „Ano?“ a on si v tu chvíli pomyslel, že je namyšlená. Vzali se 6. června 1992, jen 22 hodin poté, co Hana dokončila rozvod s předchozím manželem. Jejich manželství trvalo třicet let.
Zdroje: Autorský text, Instagram Štefan Margita, Blesk.cz, Život v Česku, CNN
Odkaz Hany Zagorové žije dál: K nedožitým osmdesátinám vychází unikátní kompilace i biografie
