Deep Purple vydali Fireball v červenci 1971 uprostřed vyčerpávajícího turné a manažerského tlaku. Ritchie Blackmore album označil za katastrofu. Ian Gillan na něj měl úplně jiný názor.
V dějinách hard rocku se nenajde mnoho desek, které vznikaly v tak nevděčných podmínkách a přesto nakonec zůstaly zapsané jako důležitý bod žánru. Deep Purple začali na Fireballu pracovat v září 1970, tedy jen tři měsíce po vydání průlomového alba In Rock. Připraveného toho moc nebylo. Vlastně skoro nic. Skladby se rodily za běhu, mezi britskými, evropskými a americkými koncerty, ve studiích De Lane Lea a Olympic v Londýně. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, co si o albu mysleli sami jeho tvůrci.
Katastrofa, nebo průlom?
Blackmore se s hodnocením nepáral. „Bylo to trochu katastrofální. Album se dalo dohromady přímo ve studiu. Manažerský tlak, žádný čas. Říkal jsem jim, že pokud chtějí desku, musí nám dát čas. Ale nedali,“ řekl v roce 1973. Podle vlastních slov tehdy do kapely házel nápady skoro odnikud, jen aby se něco pohnulo.
Gillan měl na stejnou desku opačný pohled. Fireball označoval za své nejoblíbenější album z tohoto období, protože podle něj otevřelo kapele mnohem širší prostor. Do tvrdého rockového základu se tu dostal funk, blues, soul, jazz i ozvěny rané psychedelie. Jon Lord ještě před vydáním přiznával, že půjde o „měkčí“ nahrávku než In Rock, desku napsanou ze vzteku, protože kapelu tehdy podle něj nikdo nebral vážně.
Pět hudebníků, ne jeden kytarový hrdina
Titulní skladba patří i po letech k nejprudším momentům sestavy Mark II. Paiceův dvojitý basový buben ji žene dopředu bez zaváhání a Gloverovo baskytarové sólo se objeví přesně tam, kde by jiné kapely automaticky poslaly dopředu kytaristu. Tady je dobře slyšet, o jakou desku šlo. Fireball nestojí na jednom sólovém hrdinovi, ale na pěti muzikantech, kteří si v tu chvíli mohli dovolit riskovat, protože si navzájem věřili.
Jako singl se titulní skladba v říjnu 1971 dostala na 15. místo britského žebříčku. Samotné album pak Deep Purple poprvé vyneslo až na vrchol britské hitparády. V celkovém součtu se prodalo v milionech kusů.
Mezi výrazné fanoušky Fireballu patří i Lars Ulrich. Budoucí bubeník Metallicy viděl Deep Purple v Kodani v roce 1973 a hned druhý den ráno si desku koupil. „Začal jsem tím a neohlédl se,“ vzpomínal později. Bylo mu devět let.
Album, které se nedá zaškatulkovat
Fireball nikdy neměl tak jednoznačnou pověst jako In Rock nebo Machine Head. Ani dobová kritika se neshodla. Jedno médium vyzdvihovalo soudržnost alba, druhé naopak psalo o „bezcílném jamování“. Ta rozkolísanost k němu ale patří. Deep Purple se tehdy nepokusili jednoduše zopakovat fungující recept. Zkoušeli, kam se dá hard rock posunout, aniž by se úplně rozpadl jeho základní tvar. Blackmore tu desku nesnášel. Gillan ji měl nejraději. A Fireball se mezitím stal nahrávkou, která se i po více než padesáti letech pořád vrací do debaty.
Zdroj: Autorský text, Louder Sound, Ultimate Classic Rock, Wikipedie
Pravda o nejznámější písni Metallicy: Jak vznikal text Enter Sandman a odkud pochází slavný riff