Píseň What a Wonderful World vznikala uprostřed noci v Las Vegas a šéf vydavatelství ji málem zabil v zárodku.
Když dnes člověk slyší singl What a Wonderful World, většinou si nepředstaví hádku ve studiu ani rozčileného šéfa vydavatelství za dveřmi. Na Karaoketexty.cz jsme narazili na příběh, který k téhle klidné a hezké písni patří. Je mnohem dramatičtější, než by její tón napovídal.
Píseň proti době, která klid moc nepřipomínala
Autory skladby byli Bob Thiele a George David Weiss. Thiele tehdy působil jako Armstrongův producent u ABC Records, Weiss měl za sebou práci na řadě úspěšných písní. Nešlo jim o další běžný hit do rádia. Chtěli napsat skladbu, která bude působit skoro jako tichá odpověď na zprávy, jež tehdy Amerika denně poslouchala. Thiele později mluvil o reakci na „prohlubující se národní traumata – atentát na Kennedyho, Vietnam, rasové nepokoje a chaos všude kolem.“ Armstrong pro ně byl ideální hlas: muž, který sám prošel Amerikou rozdělenou rasově i kulturně, a přesto dokázal zazpívat, že svět má pořád cenu.
Bylo mu 66 let a za sebou měl kariéru, jakou si mohl dovolit jen málokdo. Hudební historik Ricciardi v tom viděl hlavní důvod, proč píseň v jeho podání nepůsobila lacině. Mladší zpěvák by s podobným textem snadno sklouzl k sentimentu. Armstrong ne. U něj bylo slyšet, že ví, o čem zpívá, i když text zní na papíře až nebezpečně prostě.
Las Vegas po půlnoci, projíždějící vlaky a rozzuřený Newton
Nahrávalo se po Armstrongově půlnočním vystoupení v hotelu Tropicana. Do studia dorazil tým někdy kolem druhé ráno, popsalo History. Ani potom nicméně nebyl klid. Dvě nahrávky musely pryč, protože se do mikrofonů dostalo hvízdání nákladních vlaků projíždějících poblíž.
Do toho se objevil Larry Newton, jak uvedl uDiscoverMusic. Prezident ABC Records přijel do Las Vegas původně kvůli propagačním fotografiím. Když zjistil, co Armstrong s Thielem ve studiu natáčí, vybuchl. Čekal svižnější materiál ve stylu úspěchu Hello, Dolly!, ne pomalou a intimní baladu. Dle dochovaných svědectví se dokonce pokoušel do studia fyzicky vtrhnout a nahrávání zastavit. Thiele ho nechal vyvést. A dveře za ním zamkl.
Newton si to nenechal líbit jinak: skladbu ve Spojených státech odmítl podporovat. Dopad byl tvrdý. V USA se prodalo méně než tisíc kopií a singl se v Billboardu dostal jen na 116. místo v žebříčku Bubbling Under. V Británii se mezitím stalo něco úplně jiného. Píseň vystoupala na první místo, strávila 29 týdnů v hitparádě a s více než 600 000 prodanými kusy se stala největším singlem britského trhu roku 1968. Armstrong se tím stal nejstarším mužem, který do té doby ovládl britský singles chart.
Amerika si počkala dalších 20 let
Doma ve Spojených státech začala píseň opravdu růst až po Armstrongově smrti v roce 1971. Velký návrat přišel teprve v roce 1987, když zazněla ve filmu Good Morning, Vietnam. Až potom se dostala do amerických hitparád a začala získávat pověst standardu, který zná i publikum daleko mimo jazz. Zůstává na tom zvláštní věc. Skladba napsaná jako nadějné poselství pro Ameriku si nejdřív musela najít publikum v Británii. Američané ji přijali později, s odstupem a v jiné atmosféře. U téhle písně to nakonec možná nebyla překážka, spíš součást jejího osudu.
Zdroj: Autorský text, HISTORY, Wikipedia, uDiscoverMusic, YouTube Louis Armstrong
Sláva se změnila v noční můru: Příběh Mercuryho singlu Don’t Stop Me Now, který vyděsil ostatní členy Queen
