Petr Janda, zakladatel Olympicu, žije přes dvacet let v osadě Propast nedaleko Jevan. Zahrada mu není kulisou, je to místo, kde se stará o stromy starší než on sám, pěstuje rajčata už přes třicet let a přemýšlí o tom, co přijde.
Dům v osadě Propast koupil Petr Janda v roce 1973, tehdy mu bylo jednatřicet. Natrvalo, nebo aspoň mnohem pevněji, se tu usadil před více než dvaceti lety. Zahrada se mezitím proměňovala, něco přibývalo, něco zmizelo. Na Karaoketexty nás zaujalo, že sám vysadil třeba ginkgo bilobu, kterou má rád, také javor a různé keře. Jenže část zahrady tu byla dávno před ním. Rostou tu stromy, které se podle něj mohou blížit stovce let.
Bez velkých stromů by kouzlo mohlo zmizet
„Ty tady jsou starší než já. Jsou fakt vysoký. Ale mám strach, že až odejdou, že ta zahrada ztratí to kouzlo těch starejch stromů,“ řekl v reportáži pro Lifee. Janda ukázal obavu majitele, který po letech na jednom místě dobře ví, co se nahradit dá a co už moc ne. Stoletý strom si člověk v zahradnictví prostě nekoupí, i kdyby měl dobrou vůli a dost peněz.
Když si s něčím neporadí, zavolá zahradníka. Letos chce založit nový trávník. A voskovky v záhonech? Ty k tomu domu už patří. Rozhodně nejde o to, že by působily nějak přepychově, ale jejich květy jsou dnes takový rituál, který se na jaře udělá skoro sám od sebe.
Rajčata pěstuje desítky let, první pokus mu ale nevyšel
U domu má skleník a v něm rajčata. Podle svých slov je pěstuje nejméně třicet let, možná spíš čtyřicet, přesně si to neeviduje. „Prostě mě to vždycky bavilo,“ říká jednoduše. K zahradničení se přitom dostal už jako kluk. První pokus ale dopadl dost mizerně. Přelezl plot do vinohradských zahrad, v květinářství si koupil semínka, zasadil je pod tis a pak je chodil zalévat. Vodu nosil v lahvi od piva. Jenže nevyrostlo nic. Tis vrhal na záhonek takový stín, že semínka neměla pořádnou šanci. Malý Janda se přitom bál hlavně toho, aby mu případnou úrodu někdo neotrhal.
Je to jen malá vzpomínka, ale sedí k němu. Pečlivost, trpělivost, trochu dětské urputnosti a taky omyl, který se člověk naučí až praxí. Po prvním neúspěchu toho každopádně nenechal. Na jaře je podle sebe „úplně posedlý“ a jezdí autem naloženým sazenicemi. „Musel jsem mít nějaké dávné předky zemědělce,“ poznamenal pro Novinky.cz.
Tenis má třikrát týdně, režim nepouští
Zahrada není jediný způsob, jak zůstává v pohybu. Tenis hraje od roku 1973, kdy si nechal postavit kurt, u souseda, hned vedle. Pondělí, středa, pátek. Dvě hodiny čtyřhry, potom oběd. Je mu čtyřiaosmdesát a rozpis pořád platí.
Jako kluk hrával fotbal, jenže doma se cvičilo na housle. Z tréninků proto utíkal. Maminka hrála na piano, otec na housle, hudba byla v rodině přítomná pořád. Pravidelný sport se k němu dostal až později. Když už se ale objevil, zůstal u něj napevno. Doma nepije alkohol a dvacet let nekouří. Manželka Alice vaří lehčí jídla a porce mu odvažuje. Na koncertech je to volnější, tam sní, co zrovna je.
Největší strach má z chvíle, kdy to přestane jít
O zahradě a sportu mluví Petr Janda věcně, v rozhovoru pro Seznam Zprávy ale pojmenoval věc, která ho opravdu děsí. „Děsím se toho, až to nepůjde. Co budu dělat, až mi ruce ztvrdnou a hlasivky vypoví službu? Toho se bojím nejvíc. Doufám, že mě to klepne dřív.“
S Olympicem hraje od roku 1963, letos jde o třiašedesátou sezonu. Každý den cvičí na kytaru, skládá, drží se v pracovním režimu. Hudba pro něj není odškrtnutá minulost ani vzpomínková chvilka, takže představa, že by o ni přišel, je pro něj velmi konkrétní.
Když přijde řeč na bucket list, odpovídá překvapivě střídmě. Chtěl by ještě zažít pěkný koncert. Lákalo by ho natočit píseň s Metallicou; Lars Ulrich mu kdysi v zákulisí dal fotku, dál se to ale neposunulo. „Myslím, že ne. To je spíš taková bláznivá představa,“ říká bez velkého povzdechu. Zahrada v Propasti, rajčata ve skleníku, tenis v pondělí. U muže, který už přes šedesát let patří k českému rocku, to může znít až obyčejně. Jenže i takové obyčejné věci patří k životu slavných.
Zdroj: Autorský text, YouTube Lifee.cz, Novinky.cz, Seznam Zprávy
Marta Jandová se přiznala: Otcova sláva mi v dětství spíš škodila a učitelka mi dělala ve škole peklo
