Karel Gott dnes patří mezi největší legendy české populární hudby. Jenže jeho první živé televizní vystoupení v roce 1960 skončilo trapasem, po kterém do televize přicházely výhružné dopisy.
Na Karaoketexty nás zaujalo, jak neslavný začátek v televizi si prožil Karel Gott. Bylo mu jednadvacet a přišla nabídka, která se v takovém věku těžko odmítá. Dirigent Karel Vlach připravoval v pražské Lucerně koncert k 15. výročí osvobození Československa a narychlo potřeboval záskok za nemocného Rudolfa Cortése. Navíc šlo o přímý televizní přenos. Gott souhlasil okamžitě. „Co kdyby už potom další nabídka od pana Vlacha nepřišla,“ vzpomínal po letech.
Píseň, která mu neseděla už od první zkoušky
Potíž byla zřejmá poměrně brzy. Cortésova píseň Kos a švec vznikla pro basbaryton, jenže Gott zpíval tenorem. Tónina tedy ležela nízko a nebyla pro něj přirozená. Na zkoušce byl i zkušený zpěvák Richard Adam, který podle Gottových vzpomínek nahlas upozornil dirigenta, že podobně těžká věc se začínajícímu zpěvákovi jednoduše dávat nemá. Gott to slyšel. A ta věta mu, jak později popsal, zůstala v hlavě ještě dřív, než se před kamerami vůbec nadechl.
Samotné vystoupení se pak sesypalo přesně tím směrem, kterého se obával. Popletl sloky, zpíval v nevhodné tónině a nakonec se ještě zamotal do mikrofonu. Pohledem hledal u Karla Vlacha pomoc, jenže z dirigentovy tváře vyčetl spíš konec než záchranu. Že už spolu pracovat nebudou. „Pár lidí u toho zaplácá, asi si myslí, že jsem lepší komik než zpěvák,“ napsal Gott ve své knize s dost hořkou sebeironií.
Dopisy, které ho téměř položily
Po odvysílání začaly do televize chodit rozzlobené dopisy. Některé z těch nejtvrdších mu spolupracovníci raději schovávali, protože viděli, že jeho sebevědomí je po přenosu hodně otřesené. Jenže část reakcí se k němu stejně dostala. Diváci psali, že už ho na obrazovce nechtějí nikdy vidět. Jeden z pisatelů dokonce hrozil, že přijede budovu televize zapálit. Další se ptal, proč má za takové vystoupení platit patnáct korun měsíčně. Výrazy jako „ošklivá opice s nohama do O“ nebo „ksicht, kvůli kterému chtěli rozflákat obrazovku“ Gott zveřejnil až s velkým odstupem.
Byla to doba bez internetu, bez sociálních sítí, bez okamžitých komentářů pod videem. Jenže stačil papír, obálka a známka, i tak to mělo sílu, která budoucího mnohonásobného Zlatého slavíka na měsíce odstavila. „Naprosto jsem si přestal věřit. A trvalo dlouho, než se moje sebevědomí opět zvedlo natolik, abych se vrátil alespoň k estrádní činnosti,“ napsal Gott. „Člověk takový propadák pak nosí v hlavě celý život.“
Jistota, která nepřišla sama
Na večer v Lucerně z roku 1960 se dnes dá dívat jako na drsnou epizodu z úplného začátku velké kariéry. Tehdy to ale žádná úsměvná historka nebyla. Taková rána mohla kariéru mladého zpěváka zastavit dřív, než se pořádně rozběhla. Gott se nakonec vrátil. Podle dostupných informací se s Karlem Vlachem znovu pracovně setkal v roce 1975, kdy společně nahrávali album evergreenů.
Klid, elegance a pódiová jistota, se kterými si ho později spojovaly celé generace diváků, tedy nebyly samozřejmostí od prvního vystoupení. Vznikaly postupně, přes práci, disciplínu a také přes dost nepříjemné pochybnosti. Divák obvykle vidí až hotový výkon. To, co mu předcházelo, zůstává většinou někde v zákulisí.
Zdroj: Autorský text, YouTube, Wikipedie, Karel Gott: Má cesta za štěstím (kniha)
Iveta Bartošová a její rodinné trauma: Proč se nesnášela se sestrou a jak trpěl její bratr
