Petr Novák zemřel v pouhých 51 letech. Za jeho nejslavnějšími písněmi přitom zůstává příběh člověka, který si hudební cestu vybudoval úplně po svém.
Když se řekne Petr Novák, většina lidí si vybaví tichý, melancholický hlas a píseň, která jim utkvěla v paměti ještě z táboráku nebo z rádia. Jenže na Karaoketexty jsme se na chvíli zastavili u toho, že za tím obrazem byl člověk s pohnutým osudem, který se k hudbě dostal bez jediné hodiny formálního vzdělání, a přesto ovládl hitparády celé země.
Kdo byl Petr Novák
Petr Novák se narodil 6. září 1945 na pražských Vinohradech. Otce skoro nepoznal. Gymnázium nedodělal, vyloučili ho krátce před maturitou, což je detail, který se v jeho životopise objevuje často a asi ne náhodou. Místo školy pak přišla hudba, Beatles a parta lidí kolem něj. V roce 1963 s nimi založil kapelu, která brzy přijala název George and Beatovens. První nahrávky nevznikaly v žádném pečlivě připraveném studiu. Byly natočené doslova ve sklepě.
Zlom přišel v roce 1965. Textař Ivo Plicka, později jeden z Novákových nejbližších spolupracovníků, vzal demonahrávky a donesl je hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému. Ten je pustil ve svém rozhlasovém pořadu Dvanáct na houpačce. Ohlas přišel rychleji, než se asi čekalo. Píseň o tichém návratu domů se držela na prvním místě tak dlouho, že organizátoři nakonec sáhli k úpravě pravidel hitparády, aby v ní dostali prostor i další interpreti.
Z kluka bez maturity se během krátké doby stal idol. Mluvilo se o něm v kavárnách, psalo se o něm, písničky se hrály na tanečních večerech. Tak rychle se to tehdy semlelo.
Náhrobní kámen a vrchol s Flamengem
Novákova dráha nešla po přímce. Když dva členové George and Beatovens odešli na vojnu a kapela se na čas rozpadla, přijal nabídku Flamenga. S touto skupinou v roce 1967 natočil skladbu, která mu přinesla největší oficiální ocenění: Náhrobní kámen zvítězil ve Zlatém slavíku v kategorii Píseň roku.
Byla to naléhavá píseň, tmavší než řada věcí, které se tehdy kolem něj hrály. Melancholie v ní nesloužila jako ozdoba, nesla celý základ. V podobných polohách býval Novák nejsilnější. Ivo Plicka psal texty, Novák k nim skládal melodie a výsledkem byly skladby, které působily osobně. V rozhovoru z roku 1970, který připomíná Radio Prague International, to Novák řekl docela prostě: „Mám stejné problémy jako oni, měl jsem průšvihy ve škole, nešťastně jsem se zamiloval, mám mindráky z toho, jak vypadám… žiju na stejné planetě a ve stejné zemi jako oni.“
Po návratu George and Beatovens přišly další písně, které zůstaly v paměti: Klaunova zpověď, Pokoj č. 26, Hvězdičko blýskavá nebo Bezhlavý rytíř. Často stačilo několik taktů a bylo jasno, kdo zpívá. Měkká melodie a hlas, který si na nic moc nehrál.
Člověk za hlasem
Na pódiu dokázal být Petr Novák překvapivě výrazný. Pamětníci v dokumentu České televize Příběhy slavných vzpomínali, že se příliš neřídil tím, co se od zpěváka na scéně čeká. Když to tak cítil, klekl si. Jindy si lehl na zem.
Mimo světla reflektorů byl jeho život podstatně těžší. Normalizace mu přinesla problémy i kvůli odporu k režimu, který v sobě měl už od mládí a nikdy ho úplně neodložil. S penězi zacházet neuměl, často je rozdával. K tomu se přidaly zdravotní potíže, mentální anorexie, alkohol a únava, která se časem hromadila. Zemřel 19. srpna 1997 ve věku 51 let na srdeční kolaps. Pohřbený je na Vinohradském hřbitově, nedaleko místa, kde se narodil.
Jeho písně ovšem z běžného oběhu nezmizely. Já budu chodit po špičkách, Náhrobní kámen nebo Povídej se vracejí do rádií, hrají se u ohňů a znají je i lidé, kteří Novákovu generaci nezažili.
Proč jeho písně přežily
Snadno se přitom přehlédne, že Novák hudbu nikdy formálně nestudoval. Na piano začal hrát už v šesti letech, jenže konzervatoř ani školená teorie za tím nestály. Měl zkrátka dobrý sluch, cit a potřebu dostat ze sebe něco, co jinak ven nešlo.
I proto jeho skladby nepůsobí jako technická ukázka dovednosti. Jsou přímé, někdy křehké, místy trochu neobroušené. Novák zpíval o věcech, které znal: o zklamání, lásce, obyčejném strachu i o přání být někde tiše přítomen a nikomu nepřekážet. Tento typ pocitu se z hudby nevytrácí tak snadno.
Zdroj: Autorský text, YouTube, Radio Prague International, Česká televize, Supraphonline.cz, Reflex.cz
Románek, o kterém se nemluví: Luděk Sobota a Helena Vondráčková tvořili milostný pár
