V roce 1996 přijel David Bowie do studia Sono třicet kilometrů západně od Prahy. Zakladatelé studia Karlík a Milan Cimfe dodnes vzpomínají na natáčení, které se nepodobalo ničemu jinému.
Bowie tehdy vystoupil v pražské Sportovní hale a po koncertě v Česku ještě zůstal. V Sonu se nahrávaly alternativní verze tehdejšího hitu Outside, konkrétně dance mix a radio edit, a k tomu nový materiál pro chystané album Earthling. Cesta světové hvězdy do středočeského studia přitom nebyla nijak romantická. Na Karaoketexty nás zaujalo, jak na celou epizodu vzpomínají lidé ze studia.
Pizza podle vrstev a fax kvůli výškám na virblu
Bowieho lidé hledali útočiště někde ve středu Evropy, ve hře bylo Rakousko, Česko nebo Maďarsko. Dotaz šel přes Pragokoncert a doporučení na Sono přišlo podle vzpomínek z okruhu vydavatelství BMG. „Prostě se ptali po nejlepším studiu a poslali je k nám. To polichotilo,“ vzpomínal Cimfe pro iReport.
Před příjezdem to místy připomínalo spíš logistické cvičení než přípravu nahrávání. Produkce měnila zadání skoro za pochodu. Jednou chtěla několik dvoupalcových magnetofonů propojených dohromady, pak zase speciální mikrofony, jindy synchronizér. Ten se nakonec vůbec nepoužil. Karlík kvůli němu spěchal na letiště, protože zařízení nechal poslat po pilotovi z Londýna, a cestou zaplatil pokutu za rychlost. Synchronizér ve studiu zůstal. Dodnes.
Když ale kapela opravdu přijela, velká část nervozity spadla. Zůstaly hlavně historky. Produkce například faxovala požadavek na pizzu, u které mělo být přesně dané pořadí vrstev jednotlivých surovin. Pražské pizzerie se do toho nehrnuly, což asi nepřekvapí. Karlík to Bowiemu řekl přímo. Bowie se podle něj jen podivil a poznamenal, že na pořadí surovin tedy rozhodně nezáleží. Přišel i fax s pokynem přidat výšky na virblu. „To už byla opravdu legrace,“ vzpomíná Karlík. Samotný Bowie přitom nepůsobil jako člověk, který by kolem sebe potřeboval dusno. Byl přímý, věcný, bez velkých nároků. Komplikace obstarávalo spíš okolí.
Frantovy bubny a zvuk, který nebylo potřeba honit
K bowieovské session se půjčovaly nástroje i od českých muzikantů. Velký basový aparát Ampeg dodal P.B.CH., klávesy s kladívkovou mechanikou Richard Dvořák. Bicí byly od Franty Höniga. A právě u nich se stala drobnost, která v Cimfeho vyprávění zůstává jako jeden z nejsilnějších momentů.
Bowieho bubeník Zachary Alford si soupravu sám naladil, sedl si a zahrál. „Ozvalo se něco naprosto skvělého. ‚Aha, tak takhle to tedy vlastně je,‘ řekli jsme si,“ popisoval Cimfe. Nebylo potřeba dlouhé ladění, hledání, posouvání mikrofonů a nekonečné zkoušení. Zvuk tam prostě byl. Na celé práci s kapelou je podle vzpomínek ze Sona fascinující hlavně rychlost, s jakou se dostávala k výsledku. Bez kouzel, bez tajné techniky. Byla v tom klidná jistota lidí, kteří vědí, co mají zahrát.
Bowie hrál také na saxofon. A podle Cimfeho velmi dobře, což ho tehdy trochu překvapilo. Přivezl si na něj vlastní efektový rack. Karlíka ale zaujal ještě jiný detail, spíš pracovní než hudební: každý střih bicích se zapisoval do deníku. „My jsme byli zvyklí stříhat cokoli, kdykoli, tisíckrát za písničku. Tady to byla událost na zápis.“ Těch střihů přitom mnoho nebylo. Kapela většinu věcí jednoduše zahrála.
Studio Sono a devadesátky, které se nedají zopakovat
Studio Sono vzniklo v roce 1990. Karlík o vlastním studiu přemýšlel už dávno předtím a živnostenský list na nahrávání si vyřídil v roce 1988. Úředně tehdy figuroval jako „zvukař stánkař“, protože socialistická administrativa si člověka pracujícího se zvukem mimo jedno pevné místo neuměla moc zařadit. Název Sono je z latiny, znamená zaznít nebo zahřmít. Ve hře byl i název Charleston podle Karlíkova příjmení, jenže z něj sešlo poté, co otec připomněl, že charleston komunisté propagovali jako náhradu za rock’n’roll.
Bowie přijel šest let po založení studia. Cimfe devadesátá léta přirovnává k americkým šedesátým a při pohledu na tehdejší pražskou hudební scénu to zní docela trefně. Pro Sono byla Bowieho návštěva jasným signálem, že špičkové vybavení, dobrý prostor a práce bez zbytečného předvádění mohou přitáhnout i jméno úplně nejvyšší kategorie. Nic podobného studio předtím nezažilo a potom už také ne. Zůstaly nahrávky, historky a jeden synchronizér, který v Sonu pořád stojí, přestože se k práci nikdy nedostal.
Zdroje: Autorský text, iReport.cz, Wikipedie, iDnes.cz, sonorecords.cz
Tři umělci, kteří v roce 1995 posunuli hranice světové hudby: Alanis Morissette, Björk a David Bowie
