Když Mark Hoppus skládal What’s My Age Again?, nebylo záměrem napsat generační hymnu. Byl to spíš pokus vyrovnat se s tím, že ho ženy opakovaně označovaly za nezralého.
Singl vyšel v dubnu 1999 jako první ochutnávka z alba Enema of the State a brzy se zabydlel ve vysílání MTV. Původně se ale měl jmenovat jinak. Dnes ten název zní skoro až moc vážně na kapelu, která z něj nakonec udělala něco úplně jiného. Na Karaoketexty jsme se na historii hitu What’s My Age Again? podívali trochu blíže.
Syndrom Petra Pana, kterému v labelu moc nevěřili
Pracovní titul byl „Peter Pan Complex“. Přímý odkaz na psychologický pojem pro člověka, který se nechce smířit s dospělostí. Hoppusovi to dávalo smysl, jenže u vydavatelství MCA narazil. Podle labelu byl název moc nenápadný, možná i trochu učebnicový, a posluchači by ho snadno minuli. Nakonec z něj zůstala otázka. Osobnější, jednodušší, a přitom taková, do které si skoro každý může dosadit sám sebe.
Hoppus později v rozhovorech brzdil představu, že píseň je čistá autobiografie. Úplně se od ní ale taky neodstřihl. Připouštěl, že ve dvaceti se často nechoval zrovna podle toho, co měl napsané v občance. Do skladby se podle dostupných informací propsal známý kolotoč: ženy mu vyčítaly nezralost, kamarádi ho rýpavě pobízeli, aby už konečně dospěl. Z protivné, trochu trapné frustrace vznikla věc, která si z dospělosti raději dělá legraci, než aby se jí omlouvala.
Riff, který se povedl omylem
Úvodní kytarový riff dnes člověk pozná po pár tónech. Jeho vznik ale nebyl žádná pečlivě vypočítaná studiová alchymie. Mark Hoppus v podcastu Chrise DeMakese z Less Than Jake vyprávěl, že se tehdy snažil naučit „J.A.R.“ od Green Day, skladbu ze soundtracku k filmu Angus z roku 1995. Jen ji prostě zahrál špatně. Nepřesný prstoklad, neplánovaný pohyb ruky, něco trochu mimo. Zaujalo ho to natolik, že z omylu vyrostl jeden z nejznámějších pop-punkových riffů.
Nahrávku produkoval Jerry Finn. A pro Blink-182 šlo ještě o jednu důležitou změnu: za bicí ve studiu poprvé usedl Travis Barker. Zvenku to mohl být další singl v pořadí, uvnitř kapely už se ale věci začínaly posouvat rychleji, než byli zvyklí.
Tři dny nazí na ulicích Los Angeles
Videoklip má v paměti i spousta lidí, kteří si jinak detaily kolem kapely nevybaví. Tři členové Blink-182 běží nazí ulicemi Los Angeles a objevují se v situacích, kde by je nikdo soudný nečekal. S nápadem přišel režisér Marcos Siega a kapela do toho šla. Hoppus později pro Rock Sound popsal, že natáčení trvalo tři dny a velkou část času stáli na chodníku v plavkách tělové barvy. „Není to něco, co bych si zopakoval,“ poznamenal.
Na konec devadesátých let to byl pořád dost drzý klip. MTV ho přesto nasadila a odezva přišla rychle. „What’s My Age Again?“ se stal prvním singlem Blink-182, který se dostal i do popových rádií, tedy za hranice pop-punku. Ten tehdy ještě zdaleka nebyl tak samozřejmou součástí hlavního proudu, jak se může zdát zpětně.
Hymna pro ty, kdo nechtějí dospět
Amanda Petrusich v The New Yorker popsala „What’s My Age Again?“ jako „zběsilou hymnu pro každého, kdo odmítá elegantně vstoupit do dospělosti“ a upozornila, že tato poloha písni zůstala dlouho po vydání. Další recenzenti ji řadí mezi charakteristické skladby Blink-182 a bez obalu říkají, že je „téměř dokonalá“.
Pod vtipem je přitom docela neveselý obrázek. Je vám třiadvacet, chováte se jako teenager a pomalu zjišťujete, že okolí už na tuhle hru nemá tolik trpělivosti. Humor zůstává, bez něj by to nebyli Blink-182. Jen pod ním sedí nejistota, co vlastně znamená dospět, a jestli o to člověk doopravdy stojí.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Genius, Rock Sound, The New Yorker
Vše, co jste kdy chtěli vědět o Blink-182: Mark Hoppus vydal autobiografii
