Třináct let, první hit a pak nenávist na internetu. Ewa Farna to ustála – a dnes vyprodává stadiony.
Hudební branže má zvláštní talent lidi znejistit dřív, než vůbec dostanou šanci něco předvést. Stačí jeden producent, který si chce hrát na autoritu, večer plný odmítnutí nebo kritika od lidí, kteří mají pocit, že jim patří pravda. Na druhou stranu tyto chvíle bývají u řady interpretů tím, co je nakonec nakopne. Ne pochvala. Ale ten nepříjemný posměch. Na Karaoketexty jsme se podívali na odvrácenou tvář slávy, které musela Ewa Farna jako mladá čelit.
Rok vyjednávání, než vůbec podepsala smlouvu
V podstatě už od svých 12 let se stala Ewa Farna známou. Ale nebylo všechno jen růžové. Internet už v té době jel naplno a vyrojila se celá řada kritiků, tehdy hlavně na blozích. Mísila se v nich závist vůči dětskému úspěchu a útoky na její polský původ. „První disco jsem nahrála ve dvanácti a hned se objevily reakce. Četla jsem je na internetu a poprvé jsem se setkala se závistí a zlem. Byly tam takové sprosťárny a nadávky, a to jsem z nich polovinu ani neznala. Třeba tam napsali – Ty polská …, vrať se zpátky do Polska. Nemáš tu co dělat, zpíváš příšerně!“ popsala Ewa Farna v rozhovoru pro Novinky s tím, že ji to hodně vzalo, měla deprese a často brečela.
Vždy ale měla podporu rodičů, i když se ji zároveň snažili ochránit. Producent Lešek Wronka ji objevil na regionální přehlídce v Havířově, ale samotná smlouva se rodila téměř rok. Matka Karin a otec Tadeusz se jí opakovaně ptali, jestli do podpisu smlouvy opravdu chce jít. Nebyla to jen opatrnost kolem byznysu. Ewa Farna tehdy byla ještě opravdu hodně mladá a rodiče si jistě uvědomovali, pod jaký tlak se může dostat náctiletá dívka. I když třeba hudební branži neznali.
Chtěli, aby dvanáctiletá holka pochopila, co znamená závazek, ne jen představa slávy. Teprve potom přišlo ano. S odstupem to působí jako jeden z rozhodujících kroků, ne snad, že by ji dokonale ochránil před pozdější nenávistí, ale protože věděla, proč tam vlastně je. Neměla jen kontrakt. Měla zázemí.
Přes kritiku dnes vyprodává stadiony
Už od dospívání byla pod drobnohledem médií i veřejnosti, které často více než její hudební úspěchy řešily změny její postavy. Zpěvačka se netajila tím, že podobné komentáře pro ni nebyly příjemné, mluvila o šikaně, zároveň ale postupně začala otevřeně mluvit o přijetí vlastního těla a odmítání nereálných ideálů krásy.
Díky tomu, že se z ní stala jedna z nejuznávanějších českých zpěvaček a sebevědomá žena, nemůžou ji dnes takové věci rozhodit. A možná už ani nenávistné komentáře nejsou tak časté. Kariéru má skvěle rozjetou, stále tvoří, vystupuje, plánuje nové věci a rozhodně nezůstává při zemi, což dokazují nedávně tři vyprodané Edeny.
Se svou zkušeností není sama
Podobnou zkušenost mají ale i další slavní. Třeba takový Marek Ztracený. V rozhovoru pro Novinky.cz přiznal, že ho nejvíc motivovali právě ti, kteří mu nevěřili a tvrdili, že bez nich nic nedokáže. Není to žádná ojedinělá historka. V hudební historii se tenhle vzorec vrací docela často.
Co vlastně pohání člověka, kterému někdo řekne, že na to nemá? Psychologové by mluvili o reaktanci, tedy přirozené lidské potřebě dělat přesně to, co nám někdo zakáže nebo zpochybní. U umělců je to ale ještě osobnější. Hudba není jen práce. Je to identita. A když někdo zpochybní hlas, zpochybňuje tím zároveň i samotného člověka.
Příběhy odmítnutých a nakonec úspěšných umělců mají ještě jednu rovinu, která se snadno přehlédne. Nejde jen o motivaci a triumf navzdory všemu. Jde o to, že hudba vzniklá pod tlakem pochybností bývá jiná. Nese si v sobě stopu té cesty — a posluchač to většinou pozná, i když to neumí přesně pojmenovat.
Zdroj: Autorský text, Novinky.cz, Aktuálně.cz, EwaFarna, Novinky.cz
Nemoc, ztráty a comeback: Smutný osud Hany Zagorové, který ji však nezlomil
