Zemřel Plas Johnson, saxofonista spojený s ikonickým tématem Růžového pantera. Bylo mu 94 let.
Jeho jméno většině lidí nic neřekne. Jenže jeho saxofon zazněl v melodii, kterou zná skoro každý, kdo kdy pustil televizi nebo zamířil do kina. Plas John Johnson Jr. zemřel 15. července 2026 v Los Angeles, v části města Granada Hills. Jako první o tom informovala rozhlasová stanice KKJZ. Narodil se 21. července 1931 v Donaldsonville v Louisianě. Chyběl mu jen týden do pětadevadesátin. Hudbu dělal přes sedm desetiletí a zanechal po sobě stopu, kterou jen tak něco nevymaže: úvodní tóny Růžového pantera jsou jeho práce. Na Karaoketexty bychom rádi připomenuli více z jeho kariéry.
Melodie, kterou Mancini napsal přímo pro něj
V roce 1963 dostal Henry Mancini zadání složit hudbu k filmu Růžový panter s Davidem Nivenem a Peterem Sellersem. Měl jasnou představu. Chtěl temný, plíživý a lehce ironický zvuk tenorového saxofonu. A zároveň přesně věděl, kdo ho má zahrát. „Plas má zvuk a styl, který jsem hledal,“ napsal později skladatel ve své autobiografii. Téma se rychle stalo jednou z nejznámějších filmových melodií vůbec a v roce 1964 se jako singl dostalo na 31. místo americké hitparády.
Johnson o svém podílu na této legendě mluvil s nadhledem sobě vlastním. Když k němu na koncertech přicházeli fanoušci a tvrdili, že ten motiv hraje stejně jako saxofonista z filmu, odpovídal jednoduše: „No, já jsem ten saxofonista z toho filmu.“ Ne každý mu to hned uvěřil. Byla to ale pravda. Melodii znovu nahrál pro tributní album Ultimate Mancini v roce 2004 a ještě jednou pro remake Růžového pantera se Stevem Martinem v roce 2006. Jako by se od ní ani po letech nedalo úplně odstřihnout.
Muž, jehož jméno producenti znali lépe než fanoušci
V branži patřil mezi takzvané studiové hráče první volby. Hlavně v letech 1957 až 1960 byl v nahrávacích studiích skoro denně. Průměrně zvládl dvě session za den. Hrál na altsaxofon, tenor i baryton, ovládal také flétnu a klarinet. Jeho kolega Harold Battiste, další louisianský muzikant z losangeleské scény, to shrnul po svém: „Když producenti nemohli sehnat Plase, sehnali někoho, kdo zní jako on.“
Na deskách ale jeho jméno dlouho chybělo. Johnson byl součástí skupiny studiových hudebníků známé jako The Wrecking Crew – bez nich by řada amerických hitů šedesátých let vůbec nevznikla. V dokumentu z roku 2008 věnovaném této partě vzpomínal, že studia jména session hráčů záměrně neuváděla. Důvod byl prostý: nechtěla podkopávat ego oficiálních kapel. Přitom jeho saxofon zazněl na nahrávkách Franka Sinatry, Nata Kinga Colea, Elly Fitzgeraldové, Barbry Streisandové, Peggy Lee i Quincy Jonese. Brian Wilson ho pravidelně zval na natáčení Beach Boys. Neal Hefti ho obsadil do televizního tématu seriálu Podivný pár.
Od louisianských klubů po hollywoodská studia
Johnson začínal ještě jako teenager v rodné Louisianě. S bratrem Rayem, který hrál na piano, vystupovali jako Johnson Brothers Combo v klubech kolem New Orleans. V roce 1951 odešel na turné s kapelou R&B zpěváka Charlese Browna, potom nastoupil k vojsku a nakonec zakotvil v Kalifornii. Studoval na Westlake School of Music v Los Angeles, školu ale nedokončil, studiová práce ho pohltila dřív. Patřil k muzikantům, kteří se učí hlavně hraním. Saxofon mu poprvé dal do ruky otec, také profesionální hudebník.
Patnáct let působil v orchestru talkshow The Merv Griffin Show. Natočil desítky filmových a televizních soundtracků. Jeho kariéra trvala víc než sedm desetiletí a on sám se dožil chvíle, kdy mohl sledovat, jak se melodie z jednoho dne roku 1963 usadila v paměti publika po celém světě. Hudební scéna nyní přišla o hráče, jehož jméno mnozí neznali. Jeho zvuk ale zůstal.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, 64 Parishes, JazzWax, All About Jazz, SpaceAgePop
Jedna noc, čtyřicet hudebních hvězd a píseň, která změnila svět k lepšímu: Příběh nahrávání „We Are the World“
