Slovenská hudebnice Katarzia vydala koncem května album Pozvi ma, neprídem a okamžitě na sebe upozornila, ne žádnou výstřední kampaní, ale tím, co v rozhovorech říká. Mluvila o pocitech selhání, terapii i o tom, proč se nechce přizpůsobovat logice sociálních sítí.
Katarzia, vlastním jménem Katarína Kubošiová je slovenská zpěvačka a skladatelka narozená v roce 1989, která žije a tvoří v Praze. Na české i slovenské scéně si dlouhodobě drží pověst autorky, která si na ústupky moc nepotrpí, jak jsme na Karaoketexty zaznamenali. Netýká se to nicméně jen textů, ale i veřejných vyjádření. Singl Kde sa slzy berú byl v roce 2017 vyhlášen nejlepším singlem roku v anketě RadioHead Awards. Nové album na to navazuje, tentokrát dost osobně.
Hranice jako téma alba i běžného dne
Název Pozvi ma, neprídem není jen chytrý obrat. Katarzia v rozhovoru pro Deník N řekla, že právě nastavování vlastních hranic, vůči lidem, konvencím i očekáváním okolí, bylo v posledních měsících její nejpalčivější téma. A do písní se to propsalo zřetelně.
Co ji dráždí? Válka. Bezcitnost. A také podle ní čím dál rozšířenější neschopnost empatie ve veřejném prostoru. Mluví o tom bez nároku na morální převahu, což je vlastně příjemné. Sama dodává, že ani ona se nechová vždycky dobře. Tohle přiznání působí obyčejněji než velká prohlášení o lidskosti, a taky věrohodněji.
Ta vzdorovitost, která z její tvorby vystupuje, podle ní sahá už do puberty. Popisuje to jako nastavení „já proti všemu“. Dnes už prý není tak ostrá jako ve dvaceti, jenže říkat nahlas, co ji štve, nepřestala. A povrchnost, říká, ji irituje nejvíc.
Reels nechce. A vysvětluje proč
Tlak na neustálou sebeprezentaci na sociálních sítích je v hudebním prostředí stále silnější téma. A ne jen tam. Katarzia k němu přistupuje způsobem, který je v jejím oboru spíš výjimkou: odmítá ho. Nechce točit reelska, nechce hrát hru na viditelnost za každou cenu. Chce psát písničky.
Není to přitom jen deklarace. Na Instagramu má přes 24 tisíc sledujících, přesto tam zveřejnila jen devět příspěvků. Ta nerovnováha promlouvá sama o sobě. Jenže v době, kdy algoritmy oceňují četnost víc než hloubku, je i takové rozhodnutí pořád rozhodnutí a má svou cenu.
V podcastu Studio N mluví Katarzia i o osamělosti, kterou podle ní sociální sítě paradoxně posilují. Být pořád online a zároveň se cítit sám, to podle ní patří k nejpodivnějším rysům současnosti. Album Pozvi ma, neprídem je mimo jiné reakcí právě na tento rozpor.
Empatie jako dovednost, ne jako cit
Jedna z věcí, která z rozhovoru zůstane v hlavě, je její poznámka, že empatii bychom se měli učit podobně jako matematiku. Ne jako jakousi měkkou vlastnost, kterou člověk buď má, nebo nemá, ale jako konkrétní dovednost, kterou lze trénovat a zlepšovat.
Je to pohled, který jde trochu proti běžné debatě. Empatie se obvykle buď samozřejmě předpokládá, nebo se nad její absencí jen lamentuje. Katarzia navrhuje jiný přístup: brát ji vážně jako disciplínu. Jestli tuhle myšlenku album unese, to už si každý poslechne po svém. Jako výchozí bod pro tvorbu je to ale celkem silné východisko.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Deník N, Studio N (Spotify), Katarzia Bandcamp
Álvaro Soler a pět písní, které voní mořem: Tohle si pustíte, jakmile přijde první vedro
