Když se řekne Woodstock, není to jen vzpomínka na déšť, bahno a půlmilionový dav. Úplný konec festivalu patřil chvíli, která dávno přerostla samotné vystoupení. Jimi Hendrix proměnil americkou hymnu v syrový obraz války i osobní svobody. Tím se jeho set z 18. srpna 1969 zapsal do kulturní paměti víc než desítky jiných festivalových momentů.
Woodstock byl původně plánovaný jako „tři dny míru a hudby“, jenže organizátorům se situace rychle vymkla z rukou. Prodalo se zhruba 186 tisíc vstupenek a pořadatelé počítali nanejvýš s 200 tisíci lidmi. Do Bethelu ve státě New York ale nakonec dorazilo téměř půl milionu návštěvníků. Festival se po náporu davu otevřel zdarma. Silnice zůstaly zaplněné kolonami dlouhými několik kilometrů, areál po dešti připomínal jedno velké bahniště a program nabral zpoždění. Na Karaoketexty nás zaujalo, že Hendrix se na pódium dostal až v pondělí 18. srpna ráno, kdy už velká část publika odjela domů. Na závěr setu přišla skladba, kterou v Americe zná skoro každý už od školních let: „The Star-Spangled Banner“. V Hendrixově podání ale nezněla jako ceremoniální povinnost.
Protest, nebo vlastenectví? Ve skutečnosti obojí
Na první poslech to může působit jako provokace. Jenže síla téhle verze byla v tom, že nebyla jednobarevná. The New Yorker připomíná, že Hendrixovo provedení fungovalo zároveň jako protest proti násilí zbytečné války i jako potvrzení, že některé americké ideály stojí za obranu. Hymnu nezničil. Spíš ji rozložil před očima publika a ukázal, jak může znít země, která je rozpolcená sama v sobě. Reakce tehdy nebyly jednotné. Část publika i komentátorů vnímala výkon jako odvážné protiválečné gesto, jiní v něm viděli urážku státního symbolu.
Jak připomíná Rolling Stone s odkazem na Hendrixův rozhovor u Dicka Cavetta, sám kytarista později odmítl, že by jeho verze byla nějak neortodoxní. Řekl, že mu připadala krásná. A přidal i úplně prosté vysvětlení, proč hymnu vůbec hrál. Byl Američan a znal ji ze školy. V tom je kus jeho paradoxu. Outsider, experimentátor, hlas kontrakultury. Zároveň ale člověk pevně spojený s americkou zkušeností.
Ráno po festivalu vznikl obraz celé éry
Na Woodstocku hráli Janis Joplin, Joan Baez, Joe Cocker, Creedence Clearwater Revival, The Who nebo Crosby, Stills, Nash and Young. Přesto se právě závěrečné minuty s Hendrixem staly jedním z nejtrvalejších obrazů celého festivalu. Dává to smysl. Woodstock nebyl jen hudební přehlídka, ale i otisk doby, kdy se americká mládež vymezovala proti válce, autoritám i zaběhnutým pravidlům. Termín „Woodstock Nation“ se později používal jako zkratka pro celou kontrakulturní generaci 60. let.
Hendrix navíc nestál na pódiu v okamžiku triumfu dobře namazaného showbyznysu. Festival doprovázely logistické potíže, nedostatek toalet i zdravotnického zázemí a obrovský chaos. Přesto se z něj stala legenda. Bahno, únava a rozpad původních plánů vytvořily kulisu, v níž jeho hymna působila skoro dokumentárně. Žádná naleštěná ceremonie, ale rozrušený portrét země, která se sama snažila pochopit, kým vlastně je.
Proč ten moment nezestárl
Jimi Hendrix zemřel už o rok později, v září 1970. Ale jeho ranní vystoupení ve Woodstocku dál funguje jako zkratka pro celou jednu epochu. Oficiální archiv interpretaci jeho verzi hymny označuje za hymnu generace a není to přehnané. V několika minutách se tam potkávají technická genialita, odvaha riskovat nepochopení i schopnost proměnit známou melodii v úplně nové sdělení.
Když se dnes mluví o hudbě jako o politickém gestu, často to sklouzne k laciným prohlášením. Hendrix ale ukázal, jak může znít skutečné umělecké stanovisko, bez sloganu, bez transparentu, jen skrze tón, napětí a ochotu jít proti očekávání. Jeho „The Star-Spangled Banner“ není jen festivalová kuriozita. Je to okamžik, kdy se z jedné písně stal symbol rozporuplné Ameriky i připomínka, že hudba někdy řekne víc než dlouhý projev.
Zdroj: Autorský text redakce Karaoketexty.cz na základě veřejně dostupných informací z webů The New Yorker, The Official Jimi Hendrix Site, Worcester Polytechnic Institute, Rolling Stone
Jim Morrison z The Doors byl básník, který se rozhodl raději shořet místo toho, aby zhasl
