The Smiths nikdy nehráli pro stadiony. Prodeje v době jejich existence navíc zdaleka neodpovídaly tomu, jak silný vliv měli. Jenže to, co vytvořili, bylo příliš svébytné a příliš silné na to, aby to zmizelo.
Když se řekne The Smiths, možná vás hned napadne Morrissey s kyticí gladiolů zastrčenou v kapse džínů a Johnny Marr, který z kytary tahá linky, jež se dodnes jen těžko napodobují. Jenže za tím vším je ještě jeden příběh. Kapela, která fungovala pouhých pět let, stihla vydat čtyři studiová alba, dvacet singlů a dvě kompilace. A stejně přepsala pravidla britského rocku tak výrazně, že se o jejím vlivu mluví dodnes.
Manchester, 1982: dva cizinci a zvláštní shoda
The Smiths vznikli v Manchesteru v roce 1982, když se Morrissey a Marr setkali a rychle zjistili, že dohromady fungují jako něco, co by každý z nich sám sotva zvládl. Marr přinesl melodie, promyšlené, zvonivé kytarové figury, v nichž bylo slyšet britskou invazi šedesátých let, rockabilly i funk. Morrissey přidal texty a hlas: sarkastický, citlivý, schopný pojmenovat bolest dospívání způsobem, který tehdy neměl obdoby. Marr to v rozhovoru z roku 1990 popsal celkem jasně: bylo to padesát na padesát. Shoda v tom, kam každá nahrávka míří, byla skoro až zarážející.
K nim se přidali baskytarista Andy Rourke a bubeník Mike Joyce. Tvořili rytmickou kostru, bez níž by Marrovy kytarové nápady visely ve vzduchu. Ne že by to samo o sobě stačilo. Jenže právě tato čtveřice dala dohromady zvuk, který se stal vzorem pro celou generaci. John Reed z Cherry Red Records pro The Guardian poznamenal, že kapela se stala měřítkem: buď něco zní jako The Smiths, nebo nezní. Takových britských kapel člověk v historii populární hudby napočítá jen pár.
Kytary proti syntezátorům
Rok 1983 patřil v britské hudbě syntezátorům. New Romantics, Depeche Mode, synth-pop všude kolem. A do toho vstoupili The Smiths s kytarou, basou a bicími, bez jediného elektronického zvuku. Grammy to jednou vystihli slovy „holé cihly na pozadí kýčovité tapety“. Kapela záměrně odmítala taneční hudbu i syntezátory a nabídla něco, co tehdy působilo skoro starosvětsky, jenže znělo překvapivě čerstvě.
Debutové album The Smiths vyšlo v únoru 1984 a hned se dostalo na druhé místo britské albové hitparády. Už předtím singl Hand in Glove vystřelil na špičku nezávislých žebříčků a hudební týdeníky se předháněly ve chvále. Morrissey mezitím budil pozornost i na pódiu: v uchu měl sluchadlo a v kapse džínů často kytici gladiolů.
Jeho rozhovory se mezitím stávaly legendárními kvůli přímým výpadům proti hudebnímu průmyslu i společnosti. Fanoušci v Londýně ho začali napodobovat ještě před vydáním prvního alba, v publiku se objevovaly brýle z národního zdravotnictví a vytahané svetry jako dost okatý symbol toho, že být mimo hlavní proud je vlastně postoj.
Pět let, které skončily brzy. A přesto stačily
V letech 1984 až 1987 The Smiths vydali alba Meat Is Murder (1985, které se dostalo na první místo britských žebříčků), The Queen Is Dead (1986) a nakonec Strangeways, Here We Come (1987). Poslední z nich vznikalo v somersetském studiu Wool Hall, kde se napětí mezi Morrisseyem a Marrem dostalo na bod zlomu. Než album v září 1987 vyšlo, kapela už byla minulostí, Marr odešel a The Smiths se rozpadli bez rozlučkového turné, bez tiskové konference, prostě jen tak.
Nicméně jejich odkaz dál roste. Na Spotify mají dnes přes 23 milionů měsíčních posluchačů, víc než Depeche Mode (16 milionů), New Order (8,5 milionu) nebo Pet Shop Boys (11 milionů). Kapely, které byly v osmdesátých letech komerčně úspěšnější, dnes ve streamovacích číslech za The Smiths zaostávají. Kapela vracela fanouškům jejich emocionální investici pečlivostí každého vydání, od obalů singlů přes B-strany až po celý vizuální jazyk. A něco z toho se předává pořád dál.
How Soon Is Now?: píseň, která měla být větší
Málokdo ví, že jedna z nejslavnějších skladeb The Smiths, How Soon Is Now?, původně vyšla jen jako B-strana singlu William, It Was Really Nothing v roce 1984. Marrův hypnotický, chvějící se kytarový motiv a Morrisseyův hlas vytvořily něco tak výrazného, že vydavatelství Sire Records o deset let později připustilo chybu: možná to měla být A-strana. Navíc bez vědomí kapely nechalo Sire Records natočit hudební video, s pokynem najít záběry z vystoupení a přidat dívku. Výsledek The Smiths nesnášeli. Morrissey se proti tomu postavil a spor přerostl v otevřený konflikt s americkým vydavatelstvím.
Píseň ale nakonec svůj okamžik slávy dostala, jen později. Instrumentální verze Please, Please, Please Let Me Get What I Want zazněla v kultovním filmu Ferris Bueller’s Day Off z roku 1986 a The Smiths se tak dostali do amerického povědomí oklikou přes Hollywood, ne přes MTV. Což je pro ně vlastně příznačné. Kapela, která šla proti proudu skoro ve všem, si i průlom odbyla po svém.
Zdroj: Autorský text redakce Karaoketexty.cz na základě veřejně dostupných informací z webů YouTube The Smiths, Wikipedie, The Guardian, Classic Pop Magazine
Slavné rockové kapely, které skončily u soudu
