David Bowie je dnes brán jako hvězda první velikosti, možná vás proto překvapí, že na svůj první singl číslo jedna v USA si pěkně počkal.
Jméno David Bowie si často spojujeme s jeho proměnlivou kariérou, Ziggy Stardustem nebo pozdějším elektronickým obdobím s Brianem Eno. Méně se už ví, že na první singl číslo jedna v USA čekal víc než jedenáct let a přes dvacet singlů. Na Karaoketexty nás zaujalo, že za tím nakonec stál John Lennon, jedno neplánované studiové setkání a náhodně vyřčené slovo.
Sebevědomý Bowie se při setkání s Lennonem cítil nejistě
V roce 1964 vydal David Bowie svůj první singl Liza Jane. Pak přišla léta hledání, přerodů a postupného pronikání na americký trh, přes Space Oddity, přes vrchol glam rocku se Ziggy Stardustem, přes desky, které v Británii zabíraly, ale americké žebříčky dlouho odolávaly. Zlom nastal až v roce 1975. A pomohl k němu člověk, před kterým měl Bowie, jak sám přiznal, respekt až trému.
S Johnem Lennonem se poprvé potkal v roce 1974. Bowie tehdy prožíval období, kdy ho silně přitahovala americká soulová hudba, pracoval na albu Young Americans, které se nahrávalo ve Philadelphii. Lennon pro něj nebyl jen kolega. Patřil k největším vzorům jeho hudebního života. „Byl to ten nejlepší příklad toho, co se dá s rock and rollem dělat,“ vzpomínal Bowie v rozhovoru v 80. letech. A přitom to byl právě on, kdo Lennona pozval do studia.
Riff, mumlání a slovo, které vše spustilo
V lednu 1975 se Bowie s Lennonem sešli v newyorském Electric Lady Studios. Bowie tehdy spolupracoval s Carlosem Alomarem, kytaristou, který přinesl riff odvozený původně ze skladby Footstompin‘ od The Flares. Vzali ho do studia, začali s ním pracovat a pak dorazil Lennon.
Původní píseň ale neznal. Prostě začal nad riffem improvizovat, zpíval nesmysly, zkoušel různé zvuky. Z toho mumlání Bowie zachytil jediné slovo: fame. Sláva. To mu stačilo. Rozvinul z toho text o tom, co sám dobře znal, o druhé straně života celebrity, o prázdnotě schované za leskem. Alomar se stal spoluautorem díky zásadnímu riffu, Lennon dostal autorský podíl taky, za svůj přínos i samotnou přítomnost ve studiu. Nahrál kytaru a doprovodné vokály.
Lennon o tom později mluvil s typickou přímostí: „Přispěl jsem obráceným pianem, pár ‚Ooh‘ a opakováním slova Fame. A potřebovali jsme střední část, tak jsme vzali nějakou Stevie Wonderovu a dali ji pozpátku. A udělali jsme z toho nahrávku.“ Dodal ještě s úsměvem: „Dostal svůj první singl číslo jedna. Připadalo mi to jako karmická věc — Elton mi pomohl k mé první jedničce, tak jsem to předal Bowiemu.“
Píseň o slávě, která slávu odmítá
Ve Fame Bowie zpracoval téma, které znal z vlastní zkušenosti. Sláva podle něj nic podstatného nenabízí, v jednom rozhovoru ji popsal skoro jako přístup do lepší restaurace, nic víc. Mnohem víc ho trápilo něco jiného: jak se celebrita postupně stává cílem sama o sobě, odděleným od jakéhokoli skutečného výkonu. „V mé generaci platilo, že když člověk udělal něco opravdu dobrého, stal se slavným. Důraz na slávu samotnou je něco nového,“ říkal.
V pozdějších letech byl ještě přímočařejší: „Sláva dokáže vzít zajímavé lidi a vnutit jim průměrnost.“ Píseň to nese od začátku do konce, funkový, skoro hypnotický track, který svou opakující se strukturou a Bowieho vokálem působí zároveň jako oslava i varování.
V amerických a kanadských žebříčcích se Fame dostala v roce 1975 na první místo. Album Young Americans se stalo Bowieho prvním výrazným průnikem do amerického mainstreamu a skončilo v americké Top Ten. V roce 1990 se skladba objevila na soundtracku k filmu Pretty Woman, takže oslovila i další generaci posluchačů.
Tři pravidla, která si Bowie zapamatoval
Spolupráce Bowiemu nepřinesla jen hit. Zůstalo po ní i přátelství a rada, ke které se vracel ještě dlouho po Lennonově smrti v roce 1980. V rozhovoru z roku 1983 ji citoval doslova: „Řekl mi, že to všechno je velmi jednoduché. Stačí říct, co myslíš, dát to do rýmu a přidat backbeat. K tomuhle principu se pořád vracím.“
Bowie dodával, že přesně tak vznikla i Fame. Žádné zbytečné vrstvení, žádné komplikace navíc. Riff, nápad, slovo, pocit a bylo hotovo. Lennon mu navíc v té době otevřel oči i v jiné věci: přesvědčil ho, že v rock and rollu neexistuje dobrý management. „Říkal mi, že mě můj tehdejší manažer okrádá,“ vzpomínal Bowie. „A John byl ten, kdo mě přivedl k myšlence, že bych to měl zkusit bez něj.“
Jejich přátelství trvalo až do Lennonova návratu z dobrovolného ústraní v roce 1980. Pak byl Lennon jen několik týdnů po vydání comebackového alba zastřelen. Bowie o tom mluvil jako o ztrátě, která se nedá ničím nahradit. A Fame zůstává připomínkou toho, co dokáže jedna správná chvíle v jedné správné místnosti, když se tam potkají správní lidé.
Zdroj: Autorský text, American Songwriter, Collider, JohnLennon.com, Guitar Player
BBC přináší nový pohled na Bowieho berlínská léta. Období, kdy utíkal, ale zároveň se znovuzrodil
