Kecárna Playlisty
Obnov stránku
Desktop verze
Horní menu

Childlike Faith in Childhood's End - text, překlad

playlist

Existence is a stage on which we pass,
a sleepwalk trick for mind and heart;
it's hopeless, I know, but onward I must go
and try to make a start
at seeing something more
than day to day survival, chased by final death.
if I believed this the sum of the life to which we've come,
I wouldn't waste my breath.
Somehow, there must be more.

There was a time when more was felt than known
but now, entrenched inside my sett,
in light more mundane, thought rattles round my brain:
we live, we die...and yet?

In the beginning there was order and destiny
but now that path has reached the border
and on our knees is no way to face the future, whatever it be.
Though the forces which hold us in place
last through eons in unruffled grace
we, too, wear the face of creation.

As anti-matter sucks and pulses periodically
the bud unfolds, the bloom is dead, all space is living history.
It seems as though time must betray us yet we're alive
and though I see no God to save us, still we survive
through the centuries of progress
which don't get us very far.
All illusion! All is bogus...
we don't yet know what we are.

Laughing, hoping, praying, joking, Son of Man,
with lowered eyes but lifting hearts, we're grains of sand
and though, in time, the sea may claim us for its own
we are the rocks which root the future - on us it grows!
We might not be there to share it
if eternity's a jest but I think that I can bear it
if the next life is the best.
Even if there is a heaven when we die,
endless bliss would be as meaningless as the lie
that always comes as answer to the question
"Why do we see through the eyes of creation?"

Adrift without a course,
it's very lonely here,
our only conjecture
what lies behind the dark.
Still, I find I can cling to a lifeline,
think of a lifetime which means more than my own one,
dreams of a grander thing than we are.
Time and Space hang heavy on my shoulders...
when all life is over who can say
no mutated force shall remain?

Though the towers of the city are denied to we men of clay
still we know we shall scale the heights some day.
Frightened in the silence, frightened, but thinking very hard,
let us make computations of the stars.

Older, wiser, sadder, blinder, watch us run:
faster, longer, harder, stronger, now it comes...
colour blisters, image splinters gravitate
towards the centre, in final splendour disintegrate.
The universe now beckons
and Man, too, must take His place;
just a few last fleeting seconds
to wander in the waste,
and the children who were ourselves move on,
reincarnation stills its now perfected song,
and at last we are free of the bonds of creation.

All the jokers and gaolers, all the junkies and slavers too,
all the throng who have danced a merry tune...
human we can all be, but Humanity we must rise above,
in the name of all faith and hope and love.
There's a time for all pilgrims, and a time for the fakers too,
there's a time when we all will stand alone and nude,
naked to the galaxies...naked, but clothed in the overview:
as we reach Childhood's End we must start anew.

And though dark is the highway,
and the peak's distance breaks my heart,
for I never shall see it, still I play my part,
believing that what waits for us
is the cosmos compared to the dust of the past.

In the death of mere Humans Life shall start!

Text přidala Nefas

Video přidala Nefas

Existence je jeviště, kterým procházíme,
náměsíčný trik pro mysl a srdce;
je to beznadějné, já vím, ale kupředu musím jít
a zkusit začít
vidět něco víc
než každodenní přežívání, pronásledované konečnou smrtí.
Kdybych věřil, že tohle je životní souhrn, ke kterému jsme došli,
neplýtval bych dechem.
Nějak, tu musí být něco víc.

Býval čas, kdy jsem cítil víc, než věděl,
ale teď, zakořeněn ve svém doupěti,
v pozemštějším světle, myšlenka dokola lomozí v mém mozku:
žijeme, zemřeme... a dál?

Na začátku tu byl řád a osud
ale teď ta cesta dosáhla hranice
a na kolenou není jak čelit budoucnosti,
jakákoli bude.
Ačkoli síly, jež nás drží na místě
trvají věčnost v nezčeřené milosti
my též nosíme tvář stvoření.

Jak antihmota pravidelně saje a pulsuje
pupen se rozvíjí, květ je mrtev, celý vesmír je žijící historií.
Zdá se, že nás čas musí klamat, přesto jsme živi
a ačkoli nevidím žádného Boha, který by nás zachránil, přežíváme
přes století pokroku
který nás nedostal moc daleko.
Všechno jsou to iluze! Vše je podvod...
stále nevíme, co jsme.

Smějící se, doufající, modlící se, vtipkující, Syn Člověka,
se sklopenýma očima, ale zvedající srdce, jsme zrnky písku
ale přesto si nás časem může moře nárokovat
jsme skály, ve kterých koření budoucnost - na nás to roste!
Možná tu nebudeme, abychom to sdíleli
pokud je věčnost žert, ale myslím, že to snesu,
pokud příští život bude ten nejlepší.
I pokud je tu nebe, až zemřeme,
nekonečná blaženost by byla stejně nesmyslná, jako lež,
která vždy přijde jako odpověď na otázku
"Proč vidíme skrze oči stvoření?"

Unášen beze směru,
je tu velmi osamělo,
naše jediná domněnka
leží za tmou.
Přesto zjišťuji, že mohu lpět na záchranném laně,
přemýšlet o životě, který znamená víc, než můj vlastní,
snít o velkolepější věci než jsme my.
Čas a Prostor těžce spočívá na mých ramenech...
až všechen život skončí, kdo může říct,
že žádná zmutovaná síla nemá přetrvat?

Ačkoli věže města jsou odepřena nám, mužům z hlíny,
stále víme, že bychom měli jednou vyšplhat do výšin.
Vystrašeny v tichu, vystrašeny, ale usilovně myslící,
nechte nás podílet se na hvězdných propočtech.

Starší, moudřejší, smutnější, skvělejší, sledujte nás běžet:
rychleji, déle, usilovněji, silněji, teď to přichází...
barevné puchýře, třísky představ jsou přitahovány
do centra, v konečné záři se rozpadají.
Vesmír nyní zve
a Člověk, též, musí zaujmout své místo;
už jen pár posledních prchavých vteřin
na bezcílné potloukání,
a děti, které byly samy sebou, se pohnou kupředu,
reinkarnace zklidní svou, nyní zdokonalenou, píseň,
a přinejmenším jsme volní z pout stvoření.

Všichni vtipálci a žalářníci, všichni feťáci a otrokáři též,
celý dav, který tančil na veselou melodii...
lidmi můžeme všichni být, ale Lidství musíme pozvednout,
ve jménu veškeré víry, naděje a lásky.
Zde je čas pro všechny poutníky, a taky pro všechny podvodníky,
zde je čas, kdy budeme všichni stát sami a nazí,
vysvlečeni před galaxiemi... vysvlečeni, ale oděni do nadhledu:
jak dosáhneme konce dětství, musíme začít nanovo.

A přestože temná je dálnice
a vzdálenost vrcholku mi láme srdce
ačkoli to nikdy neuvidím, dál hraji svou roli,
věříc, že co na nás čeká
je vesmírem v porovnání s prachem minulosti.

Ve smrti pouhých Lidí Život započne!

Překlad přidala Nefas

Překlad opravila Nefas

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.