Smrt Letný (I, II, III & IV) - text
i n t r o
Vystoupit z metra na holou pláň nedává smysl
je tu chladno, fouká vítr
divný místo, všechno z kovu
domy ze skla, okna otevřený dokořán
křídla hotelů nad hlavou, tisíc oken
tichej přístav, pod mostem park, řeka nikde
slyším auta, brzdy křičí
vystoupit z metra, klíče v kapse
světlo svítí do vagónu
Mám na účtě tři kila a hadry po rodičích
a v občance třicet
Otáčím se, mířím domů
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsim si na zeď
Když mi bylo osm, říkal jsem, že chci psa - velkýho psa - černou dogu, pak postavit dům. Jezdit s Formulí po závodní dráze. Pak vyrůst. Mít děti - krásný, jak děti z katalogu
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsim si na zeď
a každá noc bude, jak skočit rovnýma nohama do jedinýho leteví
Když mi bylo osm, říkal jsem, že chci psa - velkýho psa - černou dogu, pak postavit dům. Jezdit s Formulí po závodní dráze. Pak vyrůst. Mít děti - krásný, jak děti z katalogu
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsim si na zeď
a každá noc bude, jak skočit rovnýma nohama do jedinýho leteví
Registruj se pro MÉNĚ REKLAM !!!
Řeky tekly rovně a mraky pluly přímo a lidi říkali si věty a teď říkaj jenom fráze a balí fráze do frází, aby nemuseli říkat, že to, co chtějí říct neumějí říct ve větách
A potom pod Alpama tahal jsem sníh z bot, ve kterých by nikdo nikdy neměl chodit po horách.
Byly plný děr a venku mráz, zubatej mráz a cesta na východ byla zahrazená obřím srázem. Chtěl jsem jít dál, ale dostal jsem strach a tak jsem se vrátil. A hráli jsme něco od Lou Reeda. Desítky lidí. Spousta pití. Venku párty, ale žádnej chill out, žádnej klid. Stovky očí. Takhle to nejde, musím se víc hlídat.
Chybíš mi a neumim říct proč, všechno jsme si řekli.
Lidi pořád někam spěchaj a pořád něco řeší.
Jsem unavenej, chci si lehnout. Poslední dobou je to často, ale není kam spěchat
a není se na co těšit
a není, jak poznat, co lidi myslej vážně
a není, jak poznat, co jsou jenom žvásty
a není, jak poznat, co je ti ještě vlastní
a kde začínáš a kde končíš
a není, jak poznat kam jdeš
a není, jak poznat, kam míříš
a občas si říkám, že se ti v životě splní tři přání
- to je krásný, všechny jsem prosral, potřebuju čtyři!
Byly plný děr a venku mráz, zubatej mráz a cesta na východ byla zahrazená obřím srázem. Chtěl jsem jít dál, ale dostal jsem strach a tak jsem se vrátil. A hráli jsme něco od Lou Reeda. Desítky lidí. Spousta pití. Venku párty, ale žádnej chill out, žádnej klid. Stovky očí. Takhle to nejde, musím se víc hlídat.
Chybíš mi a neumim říct proč, všechno jsme si řekli.
Lidi pořád někam spěchaj a pořád něco řeší.
Jsem unavenej, chci si lehnout. Poslední dobou je to často, ale není kam spěchat
a není se na co těšit
a není, jak poznat, co lidi myslej vážně
a není, jak poznat, co jsou jenom žvásty
a není, jak poznat, co je ti ještě vlastní
a kde začínáš a kde končíš
a není, jak poznat kam jdeš
a není, jak poznat, kam míříš
a občas si říkám, že se ti v životě splní tři přání
- to je krásný, všechny jsem prosral, potřebuju čtyři!
V březnu je ještě moc brzo na to, aby člověk seděl přes noc na balkóně.
Deset stupňů. Čtyři deky. Tvá vlastní hlava je tvůj největší fízl. Hlídá tě.
Říkáš si: "Co vlastně udělal pro mě?"
A armáda cyniků v Converskách za litr směje se světu a dává to smysl.
Až půjdeme na metro, poslední v půl jedný, řeknem si na cígu: "Zítra si napíšem."
Zbývaj tři minuty.
Ticho a vrnění půlnočních tramvají za rohem, zní jako vzpomínky v přihrádkách. Krásný a barevný. Ve stavu beztíže. Vznáší se v prostoru. Nalevo, napravo. Děravý obrázky z šedivejch biáků.
Je 0:34. "Ukončete výstup a nástup" a otevřete oči.
Zítřejší budík bude bolet
Jak šedivý obrázky
šedivejch lidí
na šedivejch židlích
svých šedivejch biáků
v šedivý tramvaji
v šedivym městě
na šedivý trase
na druhej břeh z ÍPáku
šedivejch lidí
na šedivejch židlích
svých šedivejch biáků
v šedivý tramvaji
v šedivym městě
na šedivý trase
na druhej břeh z ÍPáku
A když dojdou témata, tak se lidi bavěj o práci.
Jen tak. Každej den. Co kdo udělal a co ještě udělat musí.
A co kdo hezkýho viděl. Kam těď chodí, za co utrácí, co poslední dobou zkusil a co všechno ještě musí zkusit.
A je to prázdný, bezpředmětný. Nemá to cenu. Jenom slova. Nemaj obsah. Jenom plujou. Vychází z pusy a mizí za obzorem.
Slova o věcech, který je potřeba nechat bejt a navždy obětovat.
Průsvitný slova
Hebký slova
Slova, co pozdraví, když prochází kolem, ale ani se nezastaví a tobě je to fuk a je ti to putna.
A čas běží.
Uběhne čtvrthodina, pak půlhodina, pak celá.
A občas mám pocit, že řeka teče špatným směrem a ty jsi nešťastná a smutná
A není už nic, co bych v takových chvílích mohl reálně dělat
Jen tak. Každej den. Co kdo udělal a co ještě udělat musí.
A co kdo hezkýho viděl. Kam těď chodí, za co utrácí, co poslední dobou zkusil a co všechno ještě musí zkusit.
A je to prázdný, bezpředmětný. Nemá to cenu. Jenom slova. Nemaj obsah. Jenom plujou. Vychází z pusy a mizí za obzorem.
Slova o věcech, který je potřeba nechat bejt a navždy obětovat.
Průsvitný slova
Hebký slova
Slova, co pozdraví, když prochází kolem, ale ani se nezastaví a tobě je to fuk a je ti to putna.
A čas běží.
Uběhne čtvrthodina, pak půlhodina, pak celá.
A občas mám pocit, že řeka teče špatným směrem a ty jsi nešťastná a smutná
A není už nic, co bych v takových chvílích mohl reálně dělat
V srpnu bylo moře klidný a vzduch plnej věcí, co chceš aspoň na chvíli zažít. Skútry a davy turistů. Nonstop večerky a nonstop bary. A nonstop nemocnice brzy sjetý po pláži. A nonstop proud lidí, co věří, že nikdy v životě nebudou starý. A uvnitř noci cikády a cvrčci. Otevřený okna, nohy vystrčený z peřin. Štěstí na dosah ruky. Nonstop štěstí v každou danou chvíli. A nonstop proud lidí, co chtěli by něčemu velkýmu věřit. Taxíky v mlze. Měsíc a hvězdy. Věci, co jsou a vždycky budou a byly. Studenej balkón. Sůl mezi prstama. Sedíme potmě, nechceš rozsvítit. Není to dobrý. Mluvíme potichu, nikdo nám nerozumí. Až vyjde slunce, budeš už spát. Je to dobře pro všechno, ale špatně pro mě. Je to dobře pro tebe a to je dobře. Vnitřnosti z olova a tělo z gumy. Vrátím se domů, vrátiš se domů. Druhej den bude se mi zdát, že se mi to zdálo: Sedíme na pláži, svítí slunce - nejkrásnější věc na celym světě. Dějou se věci. Děje se moc věcí. Děje se jich moc málo. Odrazit se z útesu. Doufat. Věřit. Letět.
Na rohu Žižkova a Vynohrad rozpíná se černá díra. Den za dnem sílí. Je pořád větší. Děláš, že není, ale je to těžký, když je ti pořád v patách, když tě každej den požírá. A polyká otazník a plive vykřičník a tečky.
A pořád stejný rovnice!
A pořád stejný výpočty!
Je to, jak koukat, na zbytečnej film, kde všechny postavy jsou bezejmenný! Zbytečnej dlouhej film. Až ho dokoukám, zpátky ho přetoč ty! Nechci už vidět začátek už jsem ho viděl a po něm i všechny další scény.
Nebudem si o nich říkat. Nebudem si o nich říkat.
Scénář je napsanej a co je ve scénáři, to se musí stát!
A pořád stejný rána, člověk si na ně zvyká
Nemaj čím překvapit, je to, jak to je.
Neříkáš "napořád", ale myslíš napořád
A pořád stejný témata!
A pořád stejný ksichty!
A pořád stejný věci, co jsme věděli a víme.
A věci, který vim já
a věci, který víš ty
a věci, který se maj stát, a proto se stanou a my je přijmem.
A pořád stejný akordy!
A pořád stejný skladby!
A pořád stejný pocity zamčený ve stejnejch trezorech!
A pořád stejný otázky:
Coby, kdyby? Co je potřeba, aby?
A vlasy poházeny v peřinách a na podlaze a na schodech.
A pořád stejný vzpomínky!
A pořád stejný propriety!
A pořád stejný zprávy pohřbený v pamětech telefonu.
A pořád stejný otázky:
Kdo jsme já? A kdo jseš ty?
A pořád stejný otázky:
Kdy zavoláš? A kdy se vrátíš domů?
A pořád stejný výčitky!
A pořád stejný stavy, ale pít se má jen večer, a tak čekám, než se setmí
A není mi dobře!
A nechci se o tom bavit!!
Seru na to!!!
Miluju tě!!!!
Smrt Letný
o u t r o
Reklama
Reklama
Registruj se pro MÉNĚ REKLAM !!!
Není se na co těšit
Reklama
Post-hudba texty
- 1. Seriály
- 2. Přístavy
- 3. Smrt Letný (I, II, III &a..
- 4. Slečny z města mezi druho..
- 5. Panelák, sídliště, předmě..
- 6. Remorkéry
- 7. Skořápky
- 8. 6m16s
- 9. Mosty
- 10. Zvláštní láska na nás zby..