Kecárna Playlisty
Obnov stránku
Desktop verze
Horní menu
playlist

Když byl Elsie malej kluk, říkal lidem: Jednou až vyrostu, přestanu se zajímat o autíčka a začnu se zajímat o holky. Přestanu chtít být popelářem a stavitelem mostů, začnu pít pivo
a pojídat hamburgery a hranolky, koukat se na cizí prdele v těsnejch sukních přes poloprázdnou flašku a pochvalně si u toho mlaskat.

Já budu líbat Adélku a ty závistí si pukni, a ta poloprázdná flaška je tygrem, jehož jméno je láska. A pak se učil plemena psů, a hlavní města zpaměti. A těšil se, že bude jeden z mála, co zažije přelom století. Kreslil divný hranatý auta, co by nešly nikdy postavit, ale v tu chvíli mu připadaly krásný, a sralo ho, že ještě nikdy nejezdí.
Když si v osmnácti lehnul s trávou naznak do trávy, musel se jen smát, jak se lidi plácaj ode zdi ke zdi. A první kniha, co napsal, byla o klukovi, kterýho neposlala v patnácti do prdele holka, kterou miloval už od mala.
To se stává.

Na něj čumí ve vlaku nějakej děda, co má na sobě šusťákovku a tenisky a kšiltovku a usmívá se a je mu asi šedesát. Elsie si říká, kolikrát asi dostal pořádně přes pysky, kolik cigaret vykouřil, a kolikrát se asi opil, kolikrát. Kolik lidí naštval a už nikdy se neomluvil, a kolik holek měl fakt rád a neřekl jim ani: Ty máš hezký oči. Ale to je jedno. Stejně v Adamově vystoupí a půjde za vnoučatama, který maj rádi autíčka a chcou být popelářema a svět se točí a stejně mi šedesát nikdy nebude.
Když byl Elsie poprvý na silvestra venku, ležel po půlnoci v posteli a poslouchal opilce, kterým se všichni v místnosti chtěli tolik podobat.

Všem bylo šestnáct a všechno bylo tak nějak divně umělý, jako by místo každýho v místnosti byla nastrčená vosková osoba. Ty nevinný bledý tváře zkroucený chlastem a chrchlající, nadávající, rozžhavený střepy v palici. Nakonec si vždycky zvyknou, a ze zásady se nekoukaj do zrcadla, toho chlastu, toho žrádla.
Každej druhej tu čte Bibli, ať už satanskou nebo obyč, a alibisticky se odevzdává do rukou svýho boha, Elsie se upřemýšlí k smrti, už leží v hrobě, podejte mu rýč, co to bude naposled? Panák ruma? Radši stroha.

Adélka je nádherný stvoření a má nejhezčí oči na světě a má nejhezčí prsa na světě a je vtipná a je Elsiemu rozumí a je pryč. A Elsie se monotematicky sápe v paměti po létě, kdy ještě neměla cizí ruce v kalhotkách a čas počítal se na rumy. Napsala mu dopis, co má dodneška na polici, že prej nebuď smutnej, bylo to hezký a ty chvíle za to stejně stály, stejně brzo zemřeš, protože už nikdy nevykašleš ten hnus, co máš v plicích, hele, hvězdy svítí, velký vůz se z kopce valí, aspoň bude o čem točit seriály, na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery, nebudem se přece věčně chovat jako malí, teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry.

Člověk stejně začne pít už ráno, i když by měl až po práci, protože ho baví procházet se městem a nevědět o lidech, že neví, že nebe je černý a rozpáraní beránci nad jejich hlavama močí na silnice, kde se Elsie snaží chytit druhý dech. Každej den začíná v posteli a končí v posteli a mezitím je propast, kterou není jak vyplnit, protože všechno kolem spěchá, a jen jeho vnitřnosti stojí ve vlastní krvi po pás a hlava volá, volá, po veškerym chlastu světa.

A my pořád v cizích bytech každou noc hledáme skrýše, a nikdo nás nezná, dokud se pořádně nezapíšem. Je třeba rozbíjet věci nahlas a uvnitř křičet tiše. A sahat si na stehna. A plivat na zdi katedrály.
To jen ze rtů vychází jed, a steakovej nůž krouží v břiše, a o všem co se stane, o tom napíšeme seriály, a než shoříme v bažinách za devatero horami a lesy, bylo by to fajn, řekneme si. Lovci motýlů ze třetí říše. Než půjdeme večer domů, nakoupíme flašky, a co nevypijem teď, to vypijeme tam. A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem a já po šesti vodkách budu dělat, že se nekoukám.
Nakoupíme flašky za peníze na jídlo, a dlouhý cigarety za peníze k narozeninám. A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem a všichni budou dělat, že se baví, baví, baví, a že se koukaj jinam.

Ráno budeme pít kafe jako nic a všechno co kdy kdo řekl smeteme ze stolu, spolu s ubrusem špinavým od vína, a světlo venku, slunce barvy duhových koktejlů do nás vstoupí a stráví, stráví nás, stráví nás jak rakovina, neznáš nikoho v tomhle domě, ale víš že jednou pohřbí všechny svoje starý stíny, a co je komu po tobě, a co je komu po mně, co je komu po lidech, co je komu po lidech, co je komu po lidech, kterým se nechcou tahat držky z hlíny, co je komu po lidech, co je komu po lidech, který se rádi zapalují a hoří, a kteří pojídají sklo, a zásadně nečtou manuály, a rádi vdechují prach, a co postaví, to za den zase zboří, a chcou slyšet svoje oblíbený slova, slova, který jim vždycky lhaly.

Aspoň bude o čem točit seriály, na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery, nebudem se přece věčně chovat jako malí, teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry.

Text přidala Adelas13

Video přidala Adelas13

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.