Kecárna Playlisty
Obnov stránku
Desktop verze
Horní menu

Iluzorium - text

playlist

Iluzorium

I. Slýchal jsem pravdy, jejichž opodstatnění bylo falešnější než komorní A, falešnější než poslední únorový sníh, jejichž opodstatnění bylo možné jen za předpokladu, že by se někdo vůbec snažil naslouchat tak, aby fakta neoznačil fikcí, aniž by věděl, jak zní komorní A nebo aniž by věděl, že poslední únorový sníh přichází většinou až v březnu; Pravdy, jejichž jádro založené na elegickém prostořečnictví by nepřesvědčilo ani ovlivnitelného primitiva, pátrajícího po své identitě za účelem odkrytí tajemného příběhu, ve kterém vidí pouze slibovaný zisk. Zisk, který by pro primitivní společnost znamenal osvobození od finančních problémů, zisk, který by pro jednotlivce bez inspirace dodal identitu a základní kámen příběhu. To jest to primitivní, elegického prostořečnictví, společnost je toho plná, ulice je plná společnosti a obce plné ulic; Pravdy uplatněné v příživnickém minimu, sčítajíc statistiky jako legendu na mapě, mapě k sebereflexi a k sebekritice, jejíž legenda je složena z nepodložených argumentů vzhledem k neproveditelnosti například mírových předpokladů závisících na době a druhu vlády, která sedí v křeslech za naše vaše kredity skupujíc hlasy k volbám; Pravdy, které se mnou hrkly, ba mi vyrazily dech, jelikož nebýt to pravda, znamenaly by konečnou pro mnoho lidí a skutečností a být to lež, znamenaly by konečnou leda pro mě. A teď si vybrat, jestli myslet na sebe nebo nezmařit cizí iluzorní životy, těžké to rozhodování pro ohleduplného primitiva, který se drží svého a to své neumožní vidět ani ovlivnit ostatními; Pravdy, o kterých jsem moc dobře věděl, že nejsou pravdivé a měl jsem v ruce důkazy o pochybnostech, přesto jsem neudělal nic. V tu chvíli jsem myslel na ostatní, abych jim nezmařil životy, jejich vlastní iluze, v tu chvíli jsem vlastně pohřbíval sám sebe bez elegie, bez prostořečnictví, pěkně v koutě, v klidu, potichu. Málokdy jsem byl součástí těch pravd natolik, aby mě lži nedokázaly přesvědčit o opaku, naopak to šlo lehce, a když se na mě s tím šlo spatra, byl jsem samotná lež do vteřiny, aniž by mi to připadalo vůči pravdě a celkově skutečnosti nespravedlivé. Nespravedlnost tu beztak dává určitý řád, rovnováhu...
Jenže teď, teď mě společnost kopla do slabin, je to moje odhodlání žít spravedlivě, čili nedodržovat řád a rovnováhu. Jsem z toho na útěku před depresí, deprese z odpovědnosti k sobě a všem povinnostem, ale nejsem si jist, jestli vůbec uteču, rychle mi docházejí síly a přihlížejícím poměrně rychle dochází trpělivost koukat na tuhle scénu, jediným pohybem mi můžou podrazit nohy, dožene mě deprese a pak už za svoje činy nezodpovídám. Nehledě na všechny iluze, zapříčiněné čímsi, paranoia z toho, abych se nebál prosadit to, co mě baví, ale, začínám si namlouvat, že to nemá cenu, že mě vlastně ani nic už nebaví. Bavilo by mě asi hodně věcí, nebýt klacků pod nohama a všech, kteří mají po ruce klacky a sílu furt něco někam házet. Kdybych byl jeden z nich, tak se asi rychle unavím nebo při svým přístupu a postoji začnu celkem záhy simulovat. Můj postoj ke všemu je jako jedna velká iluze, nebo alespoň halucinace s reálným základem. Totiž, všichni si myslí, že o mě něco vědí, ale nikdo mě nezná tak, aby tohle mohl říct. Žít se mnou není sranda, chodit se mnou pro většinou nemá smysl a jako kamarád jsem na vyjímky k ničemu. Mám dvě stránky, jednu dobrou, vhodnou pro kohokoliv a druhou, línou a nespolehlivou. Jedna v druhou se může ve vteřině bezdůvodně a nečekaně změnit, většinou na základě iluzí. Námětem pro iluze je často elegické prostořečnictví, způsobující samomluva.

II. Viděl jsem realitu, kterou jsem sotva chápal a když už jsem jí pochopil, ztratilo v tu chvíli význam pro pozůstalou skutečnost, že nejsem vnímavý člověk vůči výplodům fantasie. Spíš fantasmagorie, tvářící se jako depresivní realita pro okolí a pro mě méně zajímavá než všechny neiluzorní pocity, počínajíc láskou, konče strachem; Realitu, jejíž jádro tvořila paranoidní lež, hanebná starost o samochválu a celkově vše okolo egocentrismu, chorobná žárlivost slavných na soukromí undergroundu a chorobná žárlivost undergroundu na peníze slavných. A z toho všeho těží stát, jen nelze vysvětlit, proč je rok co rok ve schodku; Realitu, kterou by nepřehlédl ani slepý, jelikož nebyla vidět, ale hlavně vyzařovala arogantně emoce na dálku, byla cítit ve vzduchu a nedala se podplatit nikým jiným, než podstivým primitivem, který ještě měl chladnou hlavu a věděl přesně, co která emoce znamená a obnáší. I on se jednou nechá strhnout arogancí s pocitem, že to dělá pro svojí budoucnost, aniž by si uvědomoval, že nemá cenu cokoliv plánovat do budoucna, když může zítra být po něm a všechny plány jsou pak k ničemu; Realitu, která se ráda přetvařuje, pomlouvá iluze, cítí se nadřazená nad skutečností a nepodá v nouzi nikomu ruku, ba ani příbuzným, taková realita nebyla tak častá, ale zavedla do mého života spor, který nikdo nerozsekne, protože pro mě je viditelná tak, že nemá žádný problém, nade vším má nadhled, nenechá se zviklat a co chce, to má. Jenže bůh ví, jak to s tou realitou je, bojím se spíš opaku a já, co by emocionální primitiv, mám sklony k lítosti a odhodlanost pomoct lidem v nouzi, takže bych takovou aroganci těžko zvládal; Realitu, se kterou jsem souhlasil, smířil jsem se s ní a dokázal bych jí přijmout za svou, za svou skutečnost. Skutečnost, pro kterou bych udělal vše, aby tak zůstala. To se stalo dvakrát, možná třikrát, ale pokaždé, když už jsem byl spokojen s realitou, skutečností a dokonce i sám se sebou, přišel element protikladu pravdy a reality a úplně to všechno zbořil. Vždy mě to položilo, ale dokázal jsem se z toho vylízat a otráveně čekat na další podobnou realitu, díky jejíž zboření bych dostával další „šanci“ projít zkouškou nechuti k realitě a k sobě. Přežívám, se zkušenostmi z minulých „případů“, poučení z vlastních chyb apod. I když vím, že se pozitivní výsledek asi ani nikdy nedostaví, baví mě sledovat sám sebe, jak proplouvám životem prozatím relativně v klidu, bez problémů, haha... Ono je to přesně naopak, ale jak říkám, žiju, dokud žiju, a dokud budu žít, budu krev někomu pít. Je vás čím dál víc, komu piju krev a spoustě se ani nedivím, jen, když už slyším, že to nemám v hlavně v pořádku, napadá mě, že na tom bude něco pravdy. Slýchal jsem pravdy...!!!
Jenže když to nemám v hlavě doopravdy v pořádku, zajímalo by mě, co nebo čím to přesně je. Jsem dost objektivní na to, abych si to přiznal, ale zase bezúčelně si vsugerovat chorobu je docela blbý a na pováženou, jestli nemám o pár koleček míň. A pokud jo, tak není vhodný o tom psát, ještě bych se dobádal k tomu, že patřím do blázince. I když připouštím, že kdybych tam měl inkoust, notový papír a naladěný klavír, byl bych mnohem radši mezi těmi, kteří se nedokážou přetvařovat, že nejsou blázni než mezi těmi, kteří se dokážou přetvařovat, že jako blázni nevypadají. To mě přivádí na pochybu, mezi kolika blázny se pohybuji tady venku, možná tu jich je mnohem víc než v kterémkoliv blázinci. Takže zbývá buďto skrývat oficiální bláznovství nebo čekat, až mě označí potupně za blázna, který se nedokáže přetvařovat. Nevidím v tom problém, možná spíše výhodu, bez obav se smát všem „normálním“ a bez obav urážet konzumní společnost, kterou si nikdo jen tak do huby nevezme, protože jen díky ní máme jakštakš vysoké HDP a finanční situaci celkově. Přesto je někde pořád nedostatek, přesto pořád někde chybí peníze, přesto nikdo nebude spokojen natolik, že si řekne, že toho konzumu je dost. To je ten začarovaný kolotoč konzumátorství, všichni chtějí čím dál víc, a když už z ničeho jiného, tak z potřeby téhle potřeby se zaručeně zblázní.


III. Vnímal jsem iluze, které se tvářily jako realita, jen jsem prohlídl dost pozdě, že se nejedná o nic jiného než podvod, lži a přetvářku. Na to si nikdy nezvyknu, budu doufat v morální hodnoty, dobro a mír, i když jsem doposud viděl jen málo náznaků, že by se dnes něco takového prosadilo. To už není ani iluze, ale přímo halucinace ve své podstatě; Iluze, které se netvářily nijak, neměly názor, svůj pohled na skutečnost, realitu ani fikci a ani to ke své existenci nepotřebovaly. Tím spíš se řadily mezi (dlouhotrvající) iluze a iluze sama o sobě nepotřebuje žádný pohled, nepotřebuje nic až na posudek od těch, kteří v ní věří nebo si jí na základě skutečnosti (reality) vymyslí, je to většinou ta iluze, ve kterou se lehko uvěří a lehko se vsugeruje do podvědomí a vzhledem k tomu, že podvědomí je pěkná mrcha, tak je to relativně na dlouho, dokud nepřijde něco, co jí dokonale vyvrátí; Iluze, o kterých jsem moc dobře věděl, že nejsou pravé, a přesto jsem v ně skoro slepě věřil. Na to, že si dost často držím od všeho a všech odstup, je to ojedinělý jev. Například to byla ztělesněná hudba, což k jejím vlastnostem absolutně nesedělo (ale slepota je slepota), ztělesněné kafe, což zní skoro až perverzně a ta iluze dost perverzní byla, ztělesnění PhoeniCZe (fýnix), můj opak, protiklad, protipól. Všechny tyhle příklady mě rychle opustily, protože jsem si brzo uvědomil, že nic takového se ztělesnit nedá a původní význam neztělesněného slova by patrně ztratil i samotnou pointu. Tím významem byla u mě závislost a být závislý na osobě je krajně nemyslitelné vzhledem k mé sleposti v iluzi a povaze ztělesněné osoby; Krajní iluzí byla jeden čas smrt, viděl jsem jí všude, cítil jsem jí všude, slyšel jsem žalostné výkřiky. Strachem jsem se radši neotáčel neb jsem se bál, že se stanu součástí těch iluzí a zemřu, zemřu stejnou smrtí, kterou vidím, cítím a slyším. Jestli to takhle půjde dál, umřu z deprese, nebo se úspěšně zblázním, hurá... Iluze, jejichž součástí jsem se nakonec stal a nedokázal jsem si to připustit, protože by to znamenalo v mém životě tolik negace, že by to bylo krajně nepřípustné. To jsem tenkrát žil ještě s dost velkým nadhledem a odstupem, stát se mi to teď, vedlo by to zase do blázince nebo k částečnému samoztělesnění negace. To bych nerad.
Jenže na to, kolik se mi většina přátel snaží vštípit do hlavy pozitivismu, jsem dost neohleduplný jak k nim, tak k sobě. Pesimistovi nelze přihodit do ohně světlé polénko, mohlo by to explodovat. Ať už by to byla exploze emocí, sprostých výrazů, kolaps mozku nebo jen uvědomění si pozitivní inspirace v negativním světě, ani jedno by nemuselo dopadnout dobře. Takže se omlouvám za neúspěch vaší snahy, zbytečné snahy a zároveň neúnavné snahy „pomoci mi“, schovaná za to, že chcete pomoct sami sobě, jelikož ne všichni snesou pohled na trápícího se pesimistu. Já zase nesnesu pohled na růžovobrýlavou optiku, totiž optimistiku. Nechápu pozitivní pohled na svět, všude je tolik špatnosti, lží a přetvářek, ale pokud se to někdo naučí ignorovat a přehlížet, budiž. Možná jde i o zahleděnost do sebe a do svých úspěchů, v tom případě je zbytečné tu sepisovat cokoliv z vlastního pohledu, co se týče pohledu na svět a egoisty. Moje chování často připomíná emoce, negativní emoce, to, že se trápím. Není to až tak. Spíše je to moje vystupování, za normálního stavu psychiky. Když už se trápím psychicky (a to dost často), působím tak i navenek, ale i přesto mě dokáže na chvíli něco rozesmát. Ale vždy jen na chvíli, nejen, že bych si připadal jako polopozitivní primitiv, ale i proto, že od jisté doby už nemám takovou chuť se smát, ať už je to důsledek puberty nebo prachobyčejných skutečností, co se kdy kde přihodily a já je viděl nebo jsem byl jejich součástí nebo i původcem. Ano, zapříčinil jsem toho dost a lituji toho. Nikoliv na tolik, abych se kvůli tomu trápil, přeci jen čas doopravdy léčí a hojí rány, které jsem sprostě svedl bez postihu na osud. Ano, lituji toho všeho špatného, co už nevezmu zpět a nevím, jestli bych vzal, kdybych měl možnost, nebyl bych tím, kdo nebo co jsem. Nemám rád změny jakéhokoliv typu, natož identity, takže je dobře, že to nelze vzít zpět, protože bych se akorát trápil, že jsem posral zase těm lidem hlavu! Co z toho, málokdo má slitování se mnou.

IV. Přežíval jsem lži, ze kterých se vylhala pravda, realita i iluze a tak na ně zbylo to nejhorší místo, to nejnegativnější, co se týče odporu. Tím, že je nejnegativnější, hodí se přímo a skvěle ke mně, jen bych byl nerad označen za lháře nebo podvodníka, jak v čem. Ani u lží není zajištěná důvěrnost, jako u protikladu, takže se lež může rázem proměnit v realitu, následně v iluzi a dokonce i z iluze v pravdu. Jen je lež díky své negaci okamžitě odsouzena a má mizivou šanci v pravdivost jako transformovaná iluze nebo realita. Těžko říct, ale oproti značně nejisté iluzi, jednoduchosti pravdy a rozmanitosti reality mi přijde negativní lež jako ta nejupřímnější; Lži, o kterých jsem si myslel, že to jsou iluze převlečené do špinavého kabátu a přes veškerou upřímnost skrze negaci jsem necítil odpor, často mi i přišly vhod; Lži, které jsem použil pro dobro reality a pravdy, na úkor iluze. Vůči iluzi to bylo důvtipně skryto, poněvadž se starala sama o sebe, nikoliv o pravdu a realitu, takže si nepřipadala ukřivděně. Naopak realita i pravda byly podvedeny mojí lží a iluzí, jejíž nezájem mě zaujal natolik, že jsem lež otočil proti pravdě a realitě. Nikdo si ničeho nevšiml a já jsem se upřímně škodolibě bavil; Lži, jejichž vysvětlením opovrhovala iluze, protože si vzájemně lezly do zelí, nikoliv kvůli podobnosti, ale kvůli totožné negaci jak v psané, tak provedené formě. Avšak tam stejně zůstal rozdíl, a to nepatrný. Záleželo jen na tom, kdy vyjde ta skutečnost (iluze/lež) najevo. Z mého pohledu to zůstane lež taková, jakou jsem jí stvořil a jakou jsem jí dokázal zprovoznit a zneužít ke svému samolibému účelu. Z vašeho pohledu to může být většinou dokonalá iluze, vytvářející negativní atmosféru. Jo, jsem svině, občas. Občas to ani jinak prostě nejde; Lži, o který jsem se spálil, jelikož někdo ušil stejnou boudu, jako OBČAS ušiju já. Není to hezkej pocit, ale pro uvědomění si vlastních činů je to víc než dobrý. Realita bolí, pravda je pravá ruka reality, iluze není ohledně končetin důležitá a do počtu rukou zbývá lež, ta, která je sice jen do počtu, ale pro potvrzení pravdy stejně důležitá jako pravda samotná. Jsou relativně opačného významu, relativně.
ILUZORIUM, to je pro mě to místo, kde se pravda, realita, iluze a lež mísí dohromady. Těžko říct, kde to přesně je, ještě to místo nenašel. Hledám ho celý život a jsem si jist, že až ho najdu, dovrším toho věku, kdy budu moct odejít. Až odejdu, budou se moci všichni radovat, snad někdo i brečet. A až se začnou všichni radovat, započne odůvodnitelná éra pozitivismu za předpokladu, že se někdo bude radovat (pokud někoho moje smrt bude zajímat), za předpokladu, že vůbec někdy najdu to místo a vůbec někdy zemřu (sebevraždy vyjímaje), za předpokladu, že jsem dost velkej blázen, aby tohle všechno byla pravda, realita, iluze nebo alespoň LEŽ!

Text přidal PhoeniCZ


NeMoc

PhoeniCZ texty

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.