Kecárna Playlisty
Obnov stránku
Desktop verze
Horní menu

Wooden Floorboards - text, překlad

playlist

I have these voices in my brain and I created them and I hate them, but I ask them to stay. Cause I have this fixation on death, this fixation on change, this fixation three years I grew out of pain. This fixation on sleep. This fixation on you and on me, but who could I be? I spent three years writing poems about a fixation on the past, and she told me it was worth it, because she told me it would last. But darling, I will hold my tongue as I hold you tight because forgetting what you think love means is my sleeping pill every night. I remember when you woke up and screamed “maybe our love is just laced with LSD, because darling, I’m high on life and you’re just high on me.” And as I tried my best to read between the lines, your lips shape words I try to interpret as lies, only to see the devil behind deep inside the details. As Lucifer found his way back into retail, my dear, he sold us a product we didn’t want to buy. But we weren’t trying to be original, we just trying to survive. The voices in my brain telling me it’s all in my head. I will sleep with one eye open but I won’t sleep until I’m dead. Cause a fair assessment of a existence is an inconsistent realist vision of selfish antics reduced to survival of the fittest defined by our ability to avoid those caring any sickness. And these whispers in my head intensify to raspy screams asking when my skull will explode so they can breathe. They know that no one has a voice when no one is listening and the violent riot of staying silent or quiet is torturous to those who need to hear something and that violence has its own sort of beauty. And you are my beauty. And you are my violent smile. And you are my violent prayer. And you’re not my oxygen but I breathe your air. ‘Cause these voices in my brain remind me of past mistakes, the beauty I found of being able to say, “Look what I went through, I survived.” But is survival living or is survival just a placeholder for a vacant mind to cut off the threat to coincide with the soil while their blood boils? ‘Cause my biggest fear was never facing death or even facing what happens after. My biggest fear was never facing anything like that. My biggest fear was waking up in that coffin with all these voices chanting a chorus of remorse, a forced abort from the course I had chosen. And now I’m laying here frozen with fear staring up at a splintering slab of wood paid for with my life savings buried beneath the earth that grew the weeds that poisoned my families feet. What if I woke up and walked back home and it was like nothing had happened? “We left your room the way you left it, we just scrubbed the blood stains out of the carpet, we just rubbed the mud remains out your pockets, we just dubbed the tough claims out of your sonnets. We just evacuated your room and hoped you would too but your spirit haunted it too long so we boarded it up moved along and watched it become a guest room. A place for the non-permanent inhabitants to exist in this home we created to raise our kid.” That was my biggest fear, finding out something like that would happen. ‘Cause the memories have come with this, only cause everything else to hurt deep inside of this dismissed feeling I feel. But sometimes you have to face the past. Maybe I’ve never faced death but if I were to walk away then what would I be? These voices in my head, what would they say and what would they see? Did I survive or am I cursed? Did I die or did I learn? What if I woke up and nothing happened? What if I never wake up? My dear, then what’s my purpose? What if I woke up and nothing happened? And darling, what if you woke up too?

Text přidala palmemiriam

Video přidala palmemiriam

Mám tyto hlasy v mém mozku, já je stvořil a já je nenávidím, ale žádám je aby zůstaly. Protože já mám tuto fixaci na smrt, tuto fixaci na změnu, tuto fixaci, za tři roky jsem vyrostl z bolesti. Tuto fixaci na spánek. Tuto fixaci na Tebe a mně, ale kým mohu být? Strávil jsem tři roky psaním básní o fixaci na minulost a ona mi řekla že to stálo za to, protože by to mohlo vydržet. Ale miláčku, budu držet svůj jazyk tak, jak těsně držím Tebe protože zapomínám, že láska znamená každou noc moji pilulku na spánek. Pamatuji si, když ses prostě probudila a křičela: "Možná je naše láska svázána s LSD, protože zlato, já jsem sjetá za života a Ty jsi sjetý ze mně.". A jak jsem se snažil, co nejvíc jsem dokázal, číst mezi řádky, Tvé rty tvarovaly slova, které se snažím vykládat jako lži, jen abych viděl toho ďábla hluboko uvnitř detailů. A jak Lucifer našel cestu do maloobchodu, moje milá, prodal nám tam produkt, který jsme nechtěli koupit. Ale my jsme se nesnažili být originální, my se jen snažíme přežít. Hlasy v mém mozku mi říkají, že je to všechno v mé hlavě. Budu spát s jedním okem otevřeným ale nebudu spát dokud nebudu mrtvý. Protože spravedlivé posouzení existence je nekonzistentní realistická vize sobeckých antic, která se omezuje na přežití nejschopnějších, definovaných naší schopností vyhnout se těm starajícím se o nějakou chorobu. A tyto šepoty v mé hlavě se zesílí na špinavé výkřiky, které chtějí, aby má lebka vybuchla, aby mohly dýchat. Vědí, že nikdo nemá hlas když nikdo neposlouchá a násilný nepokoj zůstává tichý, ticho je mučivé pro ty, kteří potřebují něco slyšet, a to násilí má svou vlastní krásu. A Ty jsi moje vlastní krása. A Ty jsi můj násilný úsměv. Ty nejsi můj kyslík, ale dýchám Tvůj vzduch. Protože ty hlasy v mé hlavě mi připomínají mé chyby z minulosti, shledal jsem krásným schopnost říct: "Podívejte, čím jsem si prošel. A přežil jsem!" Ale je přežití 'žití', nebo je přežití jen zástupcem pro prázdnou mysl, aby se odřízlo ohrožení shody se zeminou, když se jejich krev vaří? Protože můj největší strach nikdy nebyl čelit smrti, ani čelit tomu, co se stane potom. Můj největší strach byl nikdy tomu nečelit. Můj největší strach byl probudit se v rakvi, se všemi těmito hlasy, které zpívají refrén výčitků, nuceny být přerušeny směrem, který jsem si vybral. A teď, tu ležím zmrzlý strachem, zírám na dřevěnou desku, zaplacena mými životními úspory pohřbenými pod zemí, kde roste plevel, který otrável stopy mé rodiny. Co když jsem se probudil, a přišel zpět domů jako kdyby se nic nestalo? "Nechali jsme Tvůj pokoj tak, jak jsi ho nechal Ty, jen jsme seškrábali skrvny od krve z koberce, Jen jsme seškrábali bláto z Tvých kapes, jen jsme titulovali zatvrzelá tvrzení z Tvých sonetů. Jen jsme evakuovali Tvůj pokoj, a doufali jsme, že to uděláš též, ale Tvůj duch tu lovil příliš dlouho, tak jsme se přemístili a sledovali, jak se z Tvého pokoje stává pokoj pro hosty. Místo pro dočasné obyvatele v tomto pokoji stvořeném k vychování našeho dítěte." To byl můj největší strach, zjišťování že se může stát něco jako tohle. Protože s tímhle přišli vzpomínky, jen proto že všechno zraňuje uvnitř tohoto odbytého pocitu který cítím. Ale někdy, musíš čelit minulosti. Možná jsem nikdy nečelil smrti ale co když prostě odejdu, jaké by to pak mohlo být? Ty hlasy v mé hlavě, co by oni mohly říct a co by mohly vidět? Přežil jsem, nebo jsem prokletý? Zemřel jsem, nebo jsem se poučil? Co když se probudím, a nic se nestane? Co když se nikdy neprobudím? Moje zlatá, co je pak mým posláním? Co když se probudím a nic se nestane? A zlato, co když Ty se probudíš také?

Překlad přidala MayadereChan

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.