Kecárna Playlisty
Obnov stránku
Desktop verze
Horní menu
playlist

Střepy mi nosily noci.
Jak jsem se otáčel – ležely na okně.
Záhadné pozvánky,
zdánlivě chladné přísliby...

Někdy jsem jich měl v dlaních
celé hromádky,
jindy zas stačil jen pohled
a sám se mi střep
přilepil na prst.

Nejdřív jsem netušil,
co to má znamenat,
co po mně noci chtějí.
Tvářily se sice,
jako by se jich to netýkalo,
ale brzy jsem pochopil,
že jim na naší nové hře asi záleží.

Později jsem si uvědomil, že střepy,
přes veškerou svoji rozmanitost a pestrost,
mají něco společného, a když jsem k sobě
některé přiložil, zcela přirozeně se doplňovaly
a vytvářely tak náznak jakéhosi obrazu.

Bylo to vzrušující a měl jsem z toho
malé divoké závratě…

V té době jsem byl odsouzen
k temnému nicnedělání a čekání
na rozsudek Vyšších mocností,
které se pomocí skalpelu chtěly přesvědčit,
jestli je opravdu v těle tma,
jak jsem předtím tvrdil jednomu svému
poněkud zmatenému příteli.

A tak jsem pokorně,
ale i s jistou netrpělivostí každý den
čekal na setmění,
v okolí vyli psi a křičeli rackové,
občas zabzučel výtah
nebo sousedi myli nádobí
a já pomalu bral jeden střep po druhém
a lepil je a skládal dohromady.
Ve chvílích,
kdy se Země přestávala otáčet,
jsem objevoval Dvůr a vítr.
Všechno se vlnilo v modrém tichu…

První tři měsíce byly noci nejštědřejší.
V opravdu hlubokém údivu jsem viděl,
jak mi pod rukama roste kouzelná mozaika,
jejímž autorem jsem sice nebyl,
ale přesto jsem všemu, co zobrazovala,
rozuměl a cítil, že to tak má být.

Poté co Vyšší mocnosti
nahlédly do mého těla,
usoudily, že je v něm opravdu tma,
a zašily ho zase nití,
nebývalo už střepů na okně tolik.

Zřejmě mne noci chtěly
poněkud šetřit
a s příchodem jara spíše konejšit,
než rozněcovat mou
beztak již zpráskanou představivost.
Přesto ta trošku halucinogenní hra trvala dál.
A na konci roku jsem se zastavil
a pořádně se podíval, co to vlastně vzniklo.
Zatajil se mi dech...
Co to bylo?
Ty střepy,
to nebyly pohozené nehty Zla,
ani to nebyly střepy,
které se cenivě blýskají
na zdech blázinců nebo vězení.
Byly to malé, blyštivé dárky,
skrz které jsem se mohl dívat.
A viděl jsem snad všechno:
od něhy dřevěných tulipánů až po ty nejztracenější bezmoci.
A hlavně – viděl jsem rok.

A ta věta se mi zařízla do mozku...

Text přidal luciferrus

Video přidal luciferrus

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.