Kecárna Playlisty
Obnov stránku
Desktop verze
Horní menu
playlist

Tý noci probudil mě studenej pot,
po celym mym těle, nepřišel zrovna vhod,
probudilo mě ticho, to divný ticho,
jenom skučení vetru stahovalo mi břicho.
Strach, jako bych stál sám před pustinou,
odhodil jsem peřinu, i když sem se třás zimou,
co je to se mnou, mám pocit, že je den,
ale ne, říká ta děsivá tma za voknem.
Záclon jako padlá vlajka, ve vánku co sem vane,
jako by mi šeptal, pojďte si hrát, pane.
Úzkost do mě proniká, kdo mně do tyhle říše hodil,
jeden pohled na budík říká je skoro deset hodin, ráno.

Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.
Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.

Jako ve zvrhlý divadelní hře, do ruky jsem se štípnul,
ale nic to nepomohlo, budík deset ráno pípnul,
divnej zápach mi nosem do mozku proudí
a stále divnější pocit se mi do kostí loudí.
Zuby mně brněj, ale přesto dělám první krok,
sem doma, ale jako bych vstupoval do neznámejch vod.
Co se to děje, proč tu sakra stojim,
proč nechci k tomu oknu. Já se taky bojím.
Je to pět kroků, ale pro mě pět let,
bránim se tomu, nechci ten pohled,
ale nejde se vrátit a vykláním se ven,
kdo sakra řikal, že tohle neni sen,
sem, kde sem, nebo nejsem, sem vůbec,
zoufalý nářky z dálky jako by je řvala sama bolest.
Horizont události, před mojí sítnicí,
apokalypsa bez režiséra a kamer.

Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.
Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.
Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.
Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.

Vyšel sem ze dveří jedinýho domu, co stojí,
všechny padly, poslední stromy hoří,
ohně na každym rohu doutnaj, prach nechal zmizet oblohu.
Lidi sténaj, umíraj, v děsivym nekonečnym temnu,
když jednoho zvednu, akorát sám padnu.
Klopýtám dál tam, kde bejvala ulice,
překračuju trosky a spálený kostlivce,
ženy, děti, starci, krásný tváře blednou,
bílý, žlutý, černý najednou je to jedno.
Umíraj spolu, uprostřed nicoty,
tuny prachu se mi usazujou na boty,
převracený auta a všude jen černá,
ani živáčka, jen vítr v troskách sténá.
Tragikomedie,údiv do tváří vtisknout
a jenom stačí jedno červený tlačítko stisknout,
dnes jsem se probudil, ale nosim sebou tu můru,
vim, že opravdu se můžem probudit, jen když budeme vzhůru.


Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.
Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.
Den poté svět není to, co bejval.
Já se taky bojím.
Já se taky bojím.

Text přidala sretounek

Video přidala Jesscoolka

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.