Haken - Fauna (recenze)

Některé kapely jsou prostě láska na první poslech. Anglické progresivní metalisty Haken jsem objevil poměrně pozdě, a to někdy kolem roku 2016, kdy jim vyšlo album Affinity. Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že poslech tohoto alba mi odhalil úplně nový hudební rozměr, o kterém jsem nikdy předtím nevěděl, že ho potřebuji. Po prvotním šoku a následném „zpracování“ alba Affinity jsem se pustil do (v té době nepříliš rozsáhlého) zbytku diskografie kapely a dnes mohu s přehledem říci, že jde o jednu z mých nejoblíbenějších skupin vůbec – „srdcovka“, chcete-li. Ačkoliv jsou všechny desky Haken odlišné a zajímavé jinými způsoby, každá z nich mne oslovuje. Nebudu však zastírat, že mým nejoblíbenějším albem kapely stále zůstává zmiňovaná fošna Affinity, která si mne zkrátka natolik získala, že se na tom nejspíš už nic nezmění.

Jak je z předchozího textu čtenáři jasné, Haken vnímám jako záruku kvality. Netuším, jak to britští muzikanti dělají, ale s každým albem se jim vždy podaří namíchat dokonale vyvážený koktejl hudební progresivity a jejich nezaměnitelného projevu. Toto platí rovněž pro novou desku Fauna, která je předmětem této recenze. Ačkoliv by recenze neměla začínat verdiktem, nemůžu si pomoci a musím to říci: Fauna je zatraceně dobré album. Dokonce tak dobré, že se kvapně vyšvihlo na druhou příčku v mém pořadí oblíbenosti.

Není to ani tak kontrastem s minulým počinem Haken, a sice deskou Virus, která, ačkoliv je mému srdci drahá, se umisťuje na příčce poslední, ale prostě a jednoduše kvalitou materiálu, který kapela na Fauně servíruje. Album v mnohém předčilo má očekávání a elegantně překlenulo jistý skepticismus, který se mě zmocnil po odchodu klávesového mága Diega Tejeidy, jehož elektronické aranže mě kdysi tak okouzlily na Affinity. Navrátivší klávesák Pete Jones se naštěstí předvádí v plné parádě a klávesy opět v hudbě Haken získávají dominantnější roli. Srdce plesá, obzvláště když přihlédnu ke kytarovějšímu vyznění minulých dvou desek. Největším překvapením pro mě ovšem bylo, jak hudebně rozmanitá a zároveň neskutečně konzistentní Fauna je. Což o to, s konzistencí a koherencí alb neměla tato anglická stálice problém nikdy, ale troufám si tvrdit, že Fauna je nejméně jednotvárným albem kapely (tu jednotvárnost je ovšem u kapely jako Haken nutno brát s rezervou). Každopádně, tlachání bylo dost – teď už konečně k samotnému albu.

Haken si, podobně jako na Virus, odpouštějí ambientní intro, a do alba vstupují djentovým nářezem Taurus. Slovo „taurus“ znamená „býk“ a skladba dostává svému jménu – je to těžkopádný, hutný vál, obzvláště ve druhé polovině. Z celého alba jednoznačně nejvíce připomíná minulé album Virus a jeho předchůdce Vector – soustředěnost na sekané kytarové riffy a útlum kláves. Jakoby byl učiněn plynulý přechod z jednoho kreativního období kapely do druhého. Název „Taurus“ nám rovněž nastiňuje myšlenku alba a vysvětluje jeho název „Fauna“ – každá ze skladeb alba koresponduje s některým se zvířat ztvárněných na obalu. Přesvědčuje nás o tom následující Nightingale, která je prakticky učebnicovou skladbou Haken. Hudebně rozmáchlá, a přesto hravá; rytmicky houpavá, a přesto melodická. Na Nightingale lze krásně vidět klasický rukopis kapely, který i přes četné permutace zůstává stále jasně čitelný. Skladba je víceméně sázkou na jistotu, což rozhodně není na škodu – koneckonců, jako první singl jistě nebyla vybrána náhodně. Noty přirozeně plynou, kytarových riffů není ani moc, ani příliš mnoho, a vše provází nezaměnitelný pěvecký projev vokalisty Rosse Jenningse. U Jenningsova zpěvu bych se s dovolením pozastavil; nemůžu si pomoci, ale na tomto albu mi zní tak nějak lépe, precizněji, vyspěleji. Ty tam jsou doby, kdy některé jeho výškové pasáže lehce tahaly za uši, Ross se se svým hlasem naučil mnohem lépe pracovat a na Fauně předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů.

Skutečně zajímavé věci se však začínají dít až se třetí písní v pořadí, The Alphabet of Me. Lehké, stravitelné klávesové intro, za které by se nemuseli stydět třeba takoví Everything Everything, nesoucí se v eratickém, a přesto jednoduchém rytmu, posluchače jednoznačně zaskočí – toto je i u Haken poprvé. A když se přidá Jenningsův zpěv, nesoucí se v pro něj opravdu neobvyklém duchu, a všechno to vygraduje do vzdušného refrénu, vím, že tohle album je trefa do černého. Přesně o tomto jsem mluvil v úvodu – perfektní kombinace toho, co je nám drahé a dobře známé, a toho nového, neprobádaného. A mimochodem, opravdu jsem nečekal, že se ke konci skladby připojí dokonce trubka.

Čtvrtou skladbou v pořadí je Sempiternal Beings. Bezkonkurenčně jde o mou nejmilejší skladbu na albu. Píseň si bere to nejlepší z posledních čtyř alb kapely a nějakým zázračným způsobem materiál spojuje v epickou, atmosférickou a kompozičně zajímavou skladbu. Sempiternal Beings v mých očích prakticky nemá chybu, funguje zde všechno – zasněné sloky doprovázené synkopujícím rytmem, sekané kytary mistrů Richarda Henshalla a Charlieho Griffithse, výborná gradace do rozmáchlého refrénu, jehož melodie klesá a zase stoupá, jakoby se pohybovala po sinusoidě. Pasáž po skončení prvního refrénu, lehce připomínající skladbu Puzzle Box z Vectoru, je nejspíš mým oblíbeným momentem na albu. Přitom je po hudební stránce vlastně jednoduchá, ale v kontextu skladby funguje dokonale, z velké části díky skutečně dobrému vokálnímu výkonu Rosse Jenningse. Přestože rytmická sekce (bubeník Ray Hearne v tandemu s basákem Connerem Greenem) střídá motivy jako ponožky, tvoří pevnou základnu, která drží celý ten marš skvěle pohromadě. Výbornou práci v této skladbě odvádí také Jonesovy klávesy, bez nichž by píseň neměla ani polovinu ze své atmosféry. Sečteno podtrženo, už jen díky Sempiternal Beings Fauna stojí za to.

Následuje Beneath the White Rainbow, která mě jako jediná z alba příliš neoslovuje. Nejde přitom o nijak špatný kus, například basová linka je skvělá a celkově jde o po rytmické stránce dobře poslouchatelnou skladbu. Nemůžu se však zbavit dojmu, že oproti zbytku alba jaksi zaostává, zní obyčejněji a zaměnitelněji. Přesto všechno lze říci, že v kontextu alba funguje dobře. Jako samostatnou skladbu bych si ji ale nejspíš nepustil. Zato taková Island in the Clouds, která následuje hned za ní, si mě získala na první poslech. Ležérní rytmy ve spojení s melodikou připomínající třeba Porcupine Tree tvoří dobře plynoucí prog-rockovou skladbu, která se mi okamžitě zaryla do mozku a jen tak nevyleze. Pro mě osobně určitě jeden z highlightů alba.

Z úvodní čtveřice singlů zbývá už jen jediný, a sice skotačivý Lovebite. Až popově laděná instrumentace připomene například Earthrise z alba Affinity, se kterou sdílí také pozitivní ladění. Tedy, v tomto případě alespoň po hudební stránce. Pokud by někdo při poslechu text písně nezaznamenal, doporučuji si jej následně přečíst. A doplnění odpovídajícího zvířete na obalu k písni rovněž nechám na čtenáři :-).

Do konce alba zbývají poslední dvě skladby, ale nijak se nezpomaluje. Naopak, osmou písní v pořadí je Elephants Never Forget, dynamický a kompozičně složitý kolos, který svou stopáží kolem 11 minut s přehledem dominuje celému albu. Zde se potkáváme s Haken v jejich asi nejzvláštnější podobě. Nechybí klasické chaotické instrumentace, houpavá rytmická pasáž, zasněný refrén, či dramatické pasáže plné patosu, které pěvec Ross Jennnings zvládá na výbornou. Skladba je asi nejvyváženější co se týče dovedností všech členů kapely; každý z nich zde v určité části září, zatímco je výborně podpořen zbytkem kapely. Ačkoliv se Elephants Never Forget občas lehce utápí sám v sobě, pořád jde o výborný počin skvěle demonstrující silné stránky kapely, který nikdy nezačne nudit a naopak stále zásobuje posluchače novými motivy, aby pak ty nosné a hlavní mohutně zopakoval. Co více si přát?

Album uzavírá tklivá elegie Eyes Of Ebony, kterou kytarista Richard Henshall věnoval svému zesnulému otci. Textově pojednává o vymírání nosorožce tuponosého, a těmto tématům odpovídá i hudební stránka. Po bombastickém nářezu z Elephants Never Forget je to kontrast jako poleno. Nostalgií protkané tóny kytar ve mně vzbudily podobný pocit, jako když odcházíte z kina po dlouhometrážním, vyčerpávajícím, ale velmi vtahujícím filmu. Z této písně prostě lze vycítit, že pojednává o konci. Života, nebo dokonce živočišného druhu? Příhodné, že zrovna tato skladba celé album uzavírá.

A taková je Fauna. Velkolepá, ambiciózní, plná nápadů a motivů, které by jiným kapelám vystačily na 5 alb. Mimo samotnou kvalitu materiálu bych rád zdůraznil, že produkce je naprosto špičková – zvuk je plný, vyvážený, a krásně čistý. Každý hudebník dostává adekvátní prostor, nic není přepálené ani utopené v nevýrazném pásmu. A abych nezapomněl, dokonce ani celkovou stopáží mě deska nezklamala. Zatímco Vector a Virus se délkou poslechu točily někde kolem třičtvrtě hodiny, Fauna hraje od začátku do konce pár minut přes hodinu – ani moc, ani málo. Vlastně ani nevím, co bych desce měl vytknout – snad jen to, že na prvních pár poslechů může být poněkud přehlcující. Nicméně, když Fauně dáte šanci a věnujete jí soustředěný poslech, odmění vás pořádnou porcí kvalitní hudby, ve které je i po několika posleších stále co nového nalézt. Těžko říci, zda je po takové záplavě superlativů vůbec třeba nějaký finální posudek, ale já si přece jen jeden dovolím: Fauna je vyspělou, precizně zpracovanou, a především velice zábavnou deskou, která se vám jen tak z hlavy nedostane.

9/10

Tracklist:
1. Taurus
2. Nightingale
3. The Alphabet of Me
4. Sempiternal Beings
5. Beneath the White Rainbow
6. Island in the Clouds
7. Lovebite
8. Elephants Never Forget
9. Eyes of Ebony