Kecárna Playlisty
Obnov stránku
Desktop verze
Horní menu

C Alice Cooper fanklub

Pokud chceš k tomuto fanklubu psát vzkazy a komentáře, tak se musíš stát fanouškem.

Fotka
roman59   (18.7.2018)

Recenze – Alice Cooper „Dragontown“ (2001)
A máme před sebou další koncepční album „Dragontown“, která navazuje na předchozí album „Brutal Planet“. Album je opět tvrdé, ale oproti předchozí nahrávce je více melodické. Některé skladby se na Vás valí z reproduktorů, ale pro mě tím, že obsahují silnou, zapamatovatelnou melodii jsou výborné a zvláště tam, kde se snoubí tvrdost a melodika se silnou melodií. Navíc celému albu vévodí skvělý, drsný a silný zpěv Alice Cooper.
Úvodní kus - „Triggerman“ je tak trochu klasická vypalovačka s houpavým rytmem, krátkým sólem na bicí a rytmickou kytarou, která vás přivede do sboru s plnou hudbou a kytarou, která jakoby stoupala nad celou pasáží instrumentace skladby.
Následná „Deeper“ začíná trochu tajemnými klávesami, následně kytarou, která celý kus posouvá kupředu, než se připojí basová kytara a valí skladbu nezadržitelně vpřed.
Třetí skladba, titulní „Dragontown“ začíná pomalým hraním kytary, ke které se přidá rytmická kytara a dovede ji do chytlavého sboru, kde kombinuje skvěle tvrdost s výraznou melodikou. Vnímám ostrý kytarový zvuk a chytlavé hardrockové tempo se střídá s pomalejším až nostalgickým tempem – vynikající aranžmá skladby.
Čtvrtá v pořadí „Sex, Death And Money“ je pomalu se rozvíjející skladba s rytmickými kytarami podpořenými výraznou basovou linkou. S postupným přechodem do středního tempa se sborem a zakončením na tvrdém kytarovém riffu. Výrazné odstínění barvy hlasu Alice Coopera a zajímavý text.
Pátá skladba „Fantasy Man“ je chytlavé boogie s ostrými rytmickými kytarami. Opírá se o výrazný, energický hlas, s výrazným zvukovým nábojem a harmonií a poměrně vtipným textem – skvělá skladba pro živá vystoupení a stejně tak i pro rádiové vysílání.
Další, šestá skladba „Somewhere In The Jungle“ s těžkými kytarovými riffy s postupným zrychlením tempa, kdy se kytary pohybují v popředí a podtrhují zpěv a především dobré sbory. Výborná hra výrazných až ohnivých kytar (Tim Pierce, Ryan Roxie a podtrženo rytmickou kytarou spoluúčinkujícího producenta Boba Merletta).
Pro mě překvapením, je sedmá skladba „Disgraceland“ ve stylu rock’n’rollu s napodobováním hlasu Elvise Presleye. Ve skladbě slyším styl rockabilly v hutnějším podání a v celku obyčejně znějícím sborem, který vhodně doplňuje celou skladbu.
Následuje další pomalejší skladba „Sister Sara“ s ženskými vokály a celkem bezbarvým sborem.
A přichází balada „Every Woman Has A Name“ s jemnou melodií s až akustickým znějícím zvukem. Tato hodně kytarová balada je podpořena dobře znějící rytmickou kytarou.

Fotka
roman59   (18.7.2018)

Recenze – Alice Cooper „Dragontown“ (2001) - část II
Desátá v pořadí je skladba „I Just Wanna Be God“ je skladba opět založená na kytarovém zvuku se stupňujícím tvrdým sborem.
Předposlední skladba „It‘s Much Too Late“ až poprocková skladba s výraznou basovou linkou a zajímavou rytmickou kytarou. Mě osobně zaujal již úvodní verš skladby (Nikdy jsem nekopl psa
dítě nebo moji manželku / nikdy jsem se nedíval na pornografii / tak přísahám na svatý život mojí Boží matky / jenže ona ze mě tak nějak onemocněla …. Příliš pozdě
můj čas uplynul / všechny moje plány a sny, všechny skončily / Teď už je moc pozdě) - zajímavý, hodně dobrý text skladby.
A na závěr „The Sentinel“ - je ke konci přímočará hardrocková věc.
Co říci k recenzovanému albu. „Dragontown“ je dobrá rocková deska s velmi dobrým zpěvem, ale asi nepatří mezi perly tvorby Alice Coopera. Osobně si nejvíce cením první poloviny alba, pak jde kvalita trochu jakoby z kopce dolů. Nejedná se však o žádný propadák, deska má svůj drajv, kvalitu a výborný zvuk.


Tracklist:
1. Triggerman – (4:00)
2. Deeper - (4:36)
3. Dragontown - (5:06)
4. Sex, Death and Money - (3:39)
5. Fantasy Man - (4:05)
6. Somewhere in the Jungle - (5:22)
7. Disgraceland - (3:34)
8. Sister Sara - (4:35)
9. Every Woman Has a Name - (3:45)
10. I Just Wanna Be God - (3:53)
11. It's Much Too Late - (4:40)
12. The Sentinel - (3:53)

All songs written by Alice Cooper and Bob Marlette

Released September 18, 2001
Recorded 2001
Label Spitfire
Producer Alice Cooper
Obsazení:
Alice Cooper - Vocals
Bob Marlette - Rhythm guitar, bass, keyboards
Ryan Roxie - Guitar
Tim Pierce - Guitar
Greg Smith - Bass
Kenny Aronoff - Drums
Hodnocení: 7,5 z 10

Fotka
roman59   (11.7.2018)

Recenze – Alice Cooper „Brutal Planet“ (2000) - část I-a
Toto album patří k nejtvrdším v kariéře Alice Coopera a tématicky se Alice vydal na „Brutální planetu“. Hudba je těžká, destruktivní, až „brutální“, možná zní trochu chladně, kytary jsou hutné a silné. Je to koncepční album s tématem rozpadu společnosti, domácího násilí, chamtivosti, je svým zaměřením hrozivé. Zvukem je to těžké hardrockové album s glamrockovými prvky a temnou náladou s přesahy do metalu. I přes svou tvrdost je to pořád album Alice Coopera založené především na kytarách a zpěvu s výraznými nápady. Přestože toto album alespoň pro mne neobsahuje žádný výrazný hit, který by vyčníval nad jiné skladby, je jako celek pozoruhodně vyrovnané.
Úvodní skladba „Brutal Planet“ s výraznými, silnými kytarami a pomstychtivým výrazným zpěvem s probleskujícím jemným a bolestínským vokálem hostující zpěvačky Natalie Delaney před sbory (skvěle pasuje ke zpěvu Alice Coopera), pomalejším tempem je prostě vynikající a dle mého soudu vhodná pro rádia. Textově jde o odsouzení lidské společnosti (To je tak surová planeta, je to takové živoucí peklo, byla to nebeská zahrada, přesně tady Adam padl, tady bylo ukousnuto sousto, tady jsme si vybrali hřích, tady jsme byli poprvé nazí, právě tady začíná naše smrt … Právě tady jsme ukamenovali proroky, vystavěli si modly z bláta, právě tady jsme krmili lvy, křesťanským masem a křesťanskou krví, tady dole jsme tě pověsili, na ten odporný kříž, támhle jsme plnili pece, právě tady se odehrál holocaust).
Další skladba „Wicked Young Man“ je další kovová skladba ve středním tempu se zlověstnými texty v duchu alba plnými destrukce (Nacpal jsem si hlavu všemi druhy chemikálií, denně čtu Mein Kampf, abych udržel svoji zášť nažranou, nikdy, nikdy nespím, jenom ležím v posteli, a sním o dni, kdy budou všichni mrtví… To nejsou ty hry, které hraju, ani ty filmy, na které se koukám, ani ta muzika, kterou žeru, já jsem prostě zlej mladej muž).
Třetí skladba „Sanctuary“ je rychlejší skladba se zajímavým sborem, Alice střídá svůj typický chraplák s odmluvenými slovy, zapamatovatelnou melodií - skladba se určitě vyjímá při živém vystoupení.
Následuje „Blow Me A Kiss“ skladba s houpavým rytmem a snadno zapamatovatelným refrénem – vyniknou kytary a bicí.
Další je „Eat Some More“ o plýtvání a hladovějících dětech v ulicích s pomalejším rytmem a hutným valivým zvukem.
A máme tu první baladu – „Pick Up The Bones“ – je v duchu strašidelná, jak vyplývá již z názvu, jako do horrorového filmu, dobře zpracovaná, se sólující kytarou a vhodnou skladbou bicích.

Fotka
roman59   (11.7.2018)

Recenze – Alice Cooper „Brutal Planet“ (2000) - část I-b
Sedmá skladba „Pessi-Mystic“ s valícím zvukem v pomalejším tempu s dobře stavěným refrénem – opět zapadá do celkového vyznění alba.
Osmá v pořadí „Gimme“ je hutná skladba se složitější rytmickou stavbou, je však dobrá skladba se snadno zapamatovatelným refrénem, dobře vystavěná skladba s dobře proloženým zpěvem Alice Coopera.
Jako devátá skladba „It’s The Little Things“ je pro změnu rychlejší než předchozí skladby s hitovějšími ambicemi a trochu mi připomíná svým tempem i odstíny některé starší skladby, např. z alba „Welcome To My Nightmare“.
A máme tu předposlední skladbu – baladu “Take It Like A Woman“. V pořadí druhá balada, pro mne trochu komerčnější, ale je smutným příběhem ženy. Tím slůvkem „komerčnějším“ nemyslím podbízivost, ale spíše přijatelnost pro rádiovou prezentaci.
Album uzavírá další klasická vypalovačka „Cold Machines“ s tvrdým hardrockovým zvukem a houpavým rytmem. „Jsme jako chladné stroje a pochodujeme dál“ – textově nic v pozitivním duchu, ale jinak výborný závěr.

Fotka
roman59   (11.7.2018)

Recenze – Alice Cooper „Brutal Planet“ (2000) - část II
Podle mého názoru patří celé album k výborným v diskografii Alice Coopera, vynikající zpěv a střídání různých modulací hlasu, výborná práce muzikantů, dobře složené album a zvuk – díky produkci Boba Marletta, který se podílel při nahrání kytar a klávesových nástrojů. Kvalitní rocková deska, komu vadí tvrdší zvuk, ať se zaposlouchá do výborné melodiky a tento pocit po několikakerém poslechu zmizí a zůstane obdiv k dobře odvedené práci.

1. Brutal Planet – (4:40)
2. Wicked Young Man – (3:50)
3. Sanctuary – (4:00)
4. Blow Me a Kiss – (3:18)
5. Eat Some More – (4:36)
6. Pick Up the Bones – (5:14)
7. Pessi-Mystic – (4:56)
8. Gimme – (4:46)
9. It's the Little Things – (4:11)
10. Take It Like a Woman – (4:12)
11. Cold Machines – (4:14)


All songs written by Alice Cooper & Bob Marlette
except "Blow Me a Kiss" (Cooper, Marlette, Bob Ezrin) and "Pessi-Mystic" (Cooper, Marlette, Brian Nelson)

Recorded 2000
The Blue Room and A&M Studios in California, USA
Label Spitfire
Producer Bob Marlette

Obsazení:
Alice Cooper - Vocals
Bob Marlette - Rhythm guitar, Bass, Keyboards
China, Phil X, Ryan Roxie - Guitars
Eric Singer - Drums
Natalie Delaney - Backing vocals on the title track "Brutal Planet"


Hodnocení: 9 z 10

Maribel   (10.6.2018)

Jede někdo ve středu 13.6. do Prahy na Hollywood Vampires (a Ozzyho)?

Pennywise   (10.6.2018)

neeeee :'( ale chtěl bych, určitě to bude hodně skvělej koncert uz jenom kvůli tomu, že by mohl být Ozzyho jeden z posledních...

Fotka
roman59   (11.6.2018)

Já bohužel ne, jsem poměrně dost vytíženej a zaregistroval jsem to před 14 dny, tj. dosti pozdě. Ale asi to bude dobré, Hollywood Vampires jsou údajně ve formě. A pro Pennywise - to snad nemyslíš vážně - Alice Cooper je na svůj věk dost vitální a je to nezmar. Tak nic nepřivolávej.

Fotka
roman59   (22.3.2018)

Recenze – Alice Cooper „The Last Temptation“ (1994) - část I
První věc, která Vás upoutá vezmete-li CD do ruky, je nádherné zpracování obalu alba. Jen jsem se znejistěl, aby nešlo o nějakou variaci zvukové koláže a hledání experimentu jako na albu „Dada“. S ohledem na jeho dosavadní vývoj diskografie a posledních alb s příklonem k až metalovému pojetí hardrocku snad ne. Tak jdeme na to.
Úvodní skladba „Sideshow“ začíná akustickou kytarou v melancholickém pojetí a postupně přechází do melodické hardrockové balady s dobrými kytarovými riffy a trochu skřípavým vokálem Alice. Rockový zvuk připomíná stará, dobrá 70.léta a opírá se právě o klasické kytarové riffy a hru baskytaristy Grega Smitha.
Následuje „Nothing’s Free“ , zajímavá skladba s trochu jiným pěveckým stylem a zvláštními kytarami s trochou křoupajícího zvuku.
A máme tu „Lost In Amerika“ – poměrně rychlá rocková skladba s chytlavými texty. Je trochu jiná než podobné písně Alice Coopera z osmdesátých let.
Čtvrtá skladba „Bad Place Alone“ je skvělá svou dusnou, těžkou rockovou atmosféru se zhutňující hrou muzikantů a bluesovým feelingem.
Na ní navazuje „You’re My Temptation“ další silná skladba, která je pokušením nejen ve svém názvu.
A je tu další „Stolen Prayer“, pro mne skvělá skladba s hostujícím Chrisem Cornellem ze skupiny Soundgarden, který svým nezaměnitelným hlasem přináší nově „epický“ rozměr skladby i přesto že jde o mírnou, až akustickou věc. Také další věc je od Chrise Cornella s názvem „Unholy War“.
Skladba „Lullaby“ se nese v duchu balad, hudebně je výborně rozvedená s vynikajícím vokálem Alice Coopera, jehož barva hlasu se nese od sladké po temnou polohu až se zuřivým akcentem.
Předposlední „It’s Me“ je balada s hitovými ambicemi, ale nevzpomínám si, že by se výrazně hrála v rádiích.
A na závěr „Cleansed By Fire“ je skvělá epická skladba s pomalým začátkem a výrazným houpavým rytmem, lyrickým výrazným zpěvem Alice Coopera.

Fotka
roman59   (22.3.2018)

Recenze – Alice Cooper „The Last Temptation“ (1994) - část II
Pokud jste se podíváte na charakteristiku výše uvedených skladeb, těžko budete vědět o čem vlastně album je a nebudete přesvědčeni o tom, zda si album pořídit nebo poslechnout. Takže alespoň zevrubná charakteristika. Podle mě se jedná o koncepční album, hudebně je to návrat kapely ke kořenům, je albem s dokonalým hudebním příběhem. Album těží z chytlavosti refrénů bez výraznějších kytarových pasáží nebo vyhrávek či instrumentálních částí. Je to poněkud v protikladu s porovnáním, že album je melancholické až pochmurné bez nějakého výrazného hitu. Chce to jen pustit si celé album a ponořit se do tohoto hudebního příběhu a možná budete překvapeni celkovým vyzněním alba, hrou muzikantů i skvělým zpěvem Alice Coopera.

1. Sideshow (6:39) Cooper/Smith/M. Brooks/J. Norwood/Wexler/Saylor
2. Nothing's Free (5:01) Alice Cooper/Dan Wexler/Bud Saylor
3. Lost In America (3:54) Alice Cooper/Dan Wexler/Bud Saylor
4. Bad Place Alone (5:04) Alice Cooper/Dan Wexler/Bud Saylor
5. You're My Temptation (5:09) Alice Cooper/Jack Blades/Tommy Shaw
6. Stolen Prayer (5:37) Alice Cooper/Chris Cornell
7. Unholy War (4:10) Chris Cornell
8. Lullaby (4:28) Alice Cooper/Jim Vallance
9. It's Me (4:39) Alice Cooper/Jack Blades/Tommy Shaw
10. Cleansed By Fire (6:12) Alice Cooper/Mark Hudson/S. Dudas/Bud Saylor

Released July 1994
Producers:
Andy Wallace (1, 6, 7, 10)
Don Fleming (2, 3, 4)
Duane Baron & John Purdell (5, 8, 9)

Obsazení:
Alice Cooper - vocals
Stef Burns - guitars, background vocals
Greg Smith - bass, background vocals
Derek Sherinian - keyboards, background vocals
David Vosikkinen - drums
Chris Cornell - vocals on "Stolen Prayer" and "Unholy War"
Dan Wexler - guitar on "Lost In America"
John Purdell - keyboards on "It's Me", "Lullaby" and "You're My Temptation"
Lou Merlino, Mark Hudson & Craig Copeland - background vocals
Hodnocení: 8,5 z 10 !

Az-aghal   (23.2.2018)

hej lidi, mělo by se smazat to album "Hollywood vampires" protože to není Cooperovo album, vyšlo regulérně pod hlavičkou plnohodnotný skupiny Hollywood Vampires která momentálně koncertuje a s Ozzym Osbournem se zastaví i tu v ČR a kterou sem už přidal

Az-aghal   (23.2.2018)

<a target="_blank" href="http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/hollywood-vampires-71069">http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/hollywood-vampires-71069</a>

Maribel   (26.2.2018)

Hollywood vampires je sice volné uskupení umělců - a je jich mnohem víc, než ti,co vystupují na tomto albu, ale tohle album Alice nazpíval, takže ho tu nechám.Klidně si ho tam zkopíruj.

Fotka
roman59   (22.3.2018)

Album "Holywwod Vampires" podle stejnojmenného uskupení sem patří, protože je to album zpívané Alice Cooperem, a toto je stránka má název Alice Cooper. Taktéž doporučuji založit skupinu Hollywood Vampires. a použít jej tam. Plný souhlas.

Fotka
roman59   (22.2.2018)

Recenze - Alice Cooper "Trash" (1989) - část I
V dnešní recenzi bych se chtěl podělit o dojmy z poslechu dalšího alba Alice Coopera z roku 1989. Jak již naznačila předcházející a mimochodem dobrá alba Alice Cooper i na albu Trash se Alice Cooper připojil k nastupující metalové scéně, i když na tomto CD to považuji za hardrock. Jeho hudba nepostrádá punc výrazné hitovosti směřující v širokým masám posluchačů, s jistou dávkou podbízivosti a celkem příjemným hitovým zvukem.
Dobrý zvuk a hitovost celého alba přičítám produkci Desmonda Childa a asistenci osvědčených muzikantů jako Richie Sambora, Kip Winger, Jon Bon Jovi, Steve Lukather další, kteří se postarali o chytlavost skladeb.
Trash je podle mě tvrdé album, trochu více komerční, s jednoduchými melodiemi, s čitelným zapamatovatelným zvukem.
Úvodní skladba alba „Poison“ , hitová hymnická skladba, kterou asi zná každý fanoušek AC, silná skladba Vás chytne již od úvodního riffu,s výraznými hudebními přechody, kdy hudba postupně vygraduje, ztichne, přechází do temné polohy a znovu přechází do hudebního zlomu pomocí výrazného refrénu, je písní o lásce, hit, který musí znát každý fanoušek Alice Coopera.
A pokračujeme další rockovou vypalovačkou „Spark In The Dark“ s vynikajícím zpěvem Alice Coopera, a hutnými melodickými riffy – připadáte si jak na párty dle úvodních slov Alice Coopera.
Následuje „House of Fire“, to klasický rock Alice Coopera s dominantní silovou prací bubeníka Bobby Chouinardam s krásným textem a líbivým refrénem.
„Why Trust You“ je další našlapanou skladbou, plná emocí . Zpěv Alice stále zrychluje až přechází do naštvané a chraplavé polohy – po refrénu dojde ke zvolnění a přechodu ve zpěvu z agrese až do beznaděje. Skvěle koncipovaná skladba.
Pátá v pořadí „Only My Heart Talkin‘“ je krásná procítěná balada, podpořená smyčci (zde mi komerčnější výraz nevadí), nasměrovaná do epičtější polohy s vystupující akustickou kytarou. Zde musím vyzdvihnout mistrně vedený zpěv AC, který mění barvu hlasu a výrazem a procítěním hlasu přidává skladbě její celistvost a kompaktnost.
Šestou skladbou v pořadí je „Bed of Nails“, další krásná až charismatická skladba, která začíná v pomalém tempu s ponurým textem AC a následně gradující do tempa, které Vás nenechá vydechnout. Na této skladbě vynikají výborná kytarová sóla a práce bicích, skvělý je zpěv, kdy si AC pohrává se zpívaným textem.
„This Maniac’s In Love With You“ je další rocková pecka s prolínajícími kytarami, trochu „bláznivou“ pěveckou polohou, proloženou doprovodnými vokály.

Fotka
roman59   (22.2.2018)

Recenze Alice Cooper "Trash" (1989)
Titulní „Trash“ je dá se říct hardrocková klasika, pecka plná energie, perfektní riffy i Alice svým zpěvem si zřejmě skladbu plně užívá.
Předposlední skladba alba „Hell Is Living Without You“ možná patří k vrcholům alba, výborná, temná a postupně gradující balada. Jak název napovídá „Peklo je život bez tebe“ je to skladba o ztrátě někoho blízkého.
A závěrečná skladba „I’m Your Gun“ je rocková palba s rychlým tempem po celou délku stopy s výraznými bicími a kytarami spolu s břitkým, nabroušeným zpěvem Alice Coopera.
Co k albu závěrem? Podle mého soudu se oproti předchozím dvěma metalovým albám trochu vrátil k typickému hardrockovému stylu s trochou líbivého komerčnějšího stylu, což je dáno hlavně hitovostí jednotlivých skladeb a účastí již výše zmíněných hudebníků. Máme před sebou velice zdařilé album a skladby z toho alba nesmí chybět v rádiích či na koncertech.

1. Poison (4:29) Alice Cooper/Desmond Child/John McCurry
2. Spark in the Dark (3:52) Alice Cooper/Desmond Child
3. House of Fire (3:47) Alice Cooper/Joan Jett/Desmond Child
4. Why Trust You (3:12) Alice Cooper/Desmond Child
5. Only My Heart Talkin' (4:47) Bruce Roberts/Andy Goldmark/Alice Cooper
6. Bed of Nails (4:20) Alice Cooper/Diane Warren/Desmond Child
7. This Maniac's in Love With You (3:48) Alice Cooper/Tom Teeley/Bob Held/Desmond Child
8. Trash (4:01) Alice Cooper/Mark Frazier/Jamie Sever/Desmond Child
9. Hell is Living Without You (4:11) Alice Cooper/Jon Bon Jovi/Richie Sambora/Desmond Child
10. I'm Your Gun (3:47) Alice Cooper/John McCurry/Desmond Child

Recorded 1989
Label Epic
Producer Desmond Child

Obsazení:
Alice Cooper - vocals
John McCurry - guitar
Alan St.John - keyboards, backing vocals
Hugh McDonald - bass, backing vocals
Bobby Chouinard - drums

Steven Tyler - vocals on "Only My Heart Talkin'"
Joe Perry - guitar on "House Of Fire"
Kane Roberts - guitar on "Bed Of Nails"
Guy Mann-Dude - guitar on tracks 2, 4, 7
Richie Sambora & Steve Lukather - guitars on "Hell Is Living Without You"
Paul Chiten & Gregg Mangiafico - keyboards
Michael Anthony, Desmond Child, Kip Winger, Diana Graselli, Jango, Louie Merlino, Jamie Sever, Myriam Valle & Maria Vidal - background vocals
Poznámka
Jen ve skladbě "Trash" figurují: Alice Cooper & Jon Bon Jovi – vocals, Mark Frazier & Jack Johnson – guitars, Tom Hamilton – bass a Joey Kramer - drums

Hodnocení: 8,5 z 10!

Maribel   (4.2.2018)

Dneska je 4.února a Alice má narozeniny - a to kulaté narozeniny.Straší tady už dlouhých 70 let a doufám, že tady zůstane on i jeho dílo a jeho životní optimismus aspon ještě dalších 30 let!

Fotka
roman59   (13.2.2018)

Přišel jsem na toto výročí až druhý den v pondělí a tak jsem si na dálku připil na jeho zdraví a pustil si posleddní CD "Paranormal", které je dobré. Sice není tak výbušné, je více pohodové a jemnější bez ataků glamrocku, ale je melodičtější a pohodové - tak typické pro pouštění tracků k sedmdesátinám, takže Alice, dodatečněm ale vše nejlepší a hodně sil do dalších let.
Roman59

Fotka
roman59   (24.1.2018)

Recenze – Alice Cooper „Raise Your Fist And Yell“ (1987)
A to jsem si dal při známkování posledního recenzovaného alba „Constrictor“, když jsem mu ve svém hodnocení dal stejnou známku než předcházející „Dadě“ a už vidím ty rockery z fanklubu, pokud to čtou, jak nevěřícně kroutí hlavou, ale i přestože je „Dada“ na AC hodně nezvyklá deska – mám ji rád pro svou náladu a hledání zvuku, pro svou artrockovou a novovlnnou atmosféru s tím proplétáním s rockem (vím není to klasický artrock, ale těch vlivů je tam více, jen soustředěný poslech).
Takže k tomuto albu. Alice Cooper po slabším období přitvrdil již na předcházejícím albu (Constrictor) a ukázal tím, že nová cesta bude spočívat v hutnějším a tvrdším zvuku. Mám za to, že je „Raise…“ jeho zatím nejtvrdší deska, bez oddychu s hutným zvukem. Možná je v porovnání s jinými kapelami z těchto let tento zvuk trochu jakoby ponořen, ale je energický a kapela tím ukázala, že je zpět na hardrockové scéně. A zpěv Alice Cooper(a) je výrazný a dobrý, vítej zpátky v plné síle.
Úvodní skladbu „Freedom“ s hutným cválajícím zvukem a dunivými bicími je správný start alba, je asi nejlepší skladbou alba, majestátní, hymnická se silným zapojením sborů.
Druhá v pořadí „Lock Me Up“ je trochu jiná s výrazným rytmem, silnými bicími v úvodu, solidní skladba, udržuje energii, s výraznými sbory.
Následuje „Give The Radio Back“ je opět hymnická skladba, je skvělá, snad trochu až popová, ale s rytmem a melodií, která se Vám může dostat pod kůži anebo si budete chtít ji zazpívat či pobrukovat.
„Step on You“ je naopak skladbou, na kterou si možná budete muset zvykat, ale pak Vás nepustí, zase výrazná skladba se zajímavou kytarou.
Po ní následuje skladba „Not That Kind of Love“ další hutný kousek s výbornou basovou kytarou.
Druhou polovinu alba otevírá skladba „Prince of Darkness“ s hutným kovovým zvukem s poněkud hrůznou melodií, ozvláštněná zajímavým kytarovým sólem Kane Robertse a téměř dokonalým akustickým závěrem.
„Time to Kill“ je další silnou skladbou, která vás opět nutí ke zpěvu a pro mě chutná s výbušnou sólovou kytarou.
Další skladbou je „Chop, Chop, Chop“ s nezvyklou , zvláštní melodií, je skladbou, která mě osobně chutná z celého alba nejméně, ale určitě není špatná.
Předposlední skladbou je balada „Gail“ s hrozivým pojetím a atmosférou jak z hororu, s klávesy, ale tato skladba určitě stojí za poslech a má své místo na albu.
A na závěr „Roses on White Lace“ opět zábavná a vzrušující skladba s chytlavou hudbou a zajímavým sborem.
V kapele se objevuje několik nových členů kapely – na bicí Ken Mary, který později přešel ke kapele House of Lords, na kytaru Kane Roberts, který je nejen dobrý kytarista, ale i jako zpěvák (ale ne na tomto albu), Kip Winger na basovou kytaru (později kapela „Winger“), na klávesy Paul Taylor , na skladbě „Time to Kill“ se blýskne svou hrou kytarista Arti Funaro. A to hlavní – zpěv Alice Cooper!



Label MCA Records
Producer Michael Wagener

Hodnocení alba: 7,5 ze 10 !

Fotka
roman59   (16.1.2018)

Recenze - Alice Cooper „Constrictor“ (1986) - část I
Po delší době a vánočním čase se chci zabývat albem Alice Coopera „Constrictor“. Po Aliceho půstu po „Dadě“ se objevila další řadovka na CD disku s obalem Aliceho s hadem v ústech. A je tady, no konečně a hned ve mně ten obal evokoval předpokládanou změnu stylu.
Tak půjdeme na to. Hned úvodní skladba "Teenage Frankenstein" toto potvrzuje, no uvidíme. Čeká nás kovová hymnická skladba, něco trochu mi připomíná, až po čase na to přijdu skladbu „I’m Eighteen“ z roku 1971 (tam v syrovější, se starým zvukem se mi líbila víc s těmi kytarovými vyhrávkami, inu jiná doba, jiný zvuk).
Druhá v pořadí „Give It Up“ navazuje na úvodní skladbu ve stylu trochu změkčeného hardrocku , řekl bych vhodná pro rádia, - hitovka, která však nemá ten správný hardrockový drajv na můj vkus. Následuje „Thrill My Gorilla“ s chytlavou melodií, pro mě dát tomu trochu více řezavý a hutnější zvuk byl bych doma. A máme tu „Life And The Death of The Party“, skladbu trochu pomalejší, více epickou se zajímavější kytarou, velkými sbory, pro mě určitě zajímavější.
Jako pátá skladba „Simple Disobedience“ s poněkud hutnějším zvukem a vyčnívajícími bicími, s trochu elektroniky a snahou rozhýbat posluchače houpavým stylem hudby.
Druhou část alba načíná skladba „The World Needs Guts“ s hromujícím zvukem a snahou hudebníků dostat do popředí své nástroje, určitě není špatnou skladbou. Další skladba „Trick Bag“ si trochu více hraje s elektronikou, ale jinak je to glamrock se svou melodickou a hymnickou polohou. Následuje sedmá skladba „Crawlin‘“ v podobném stylu. Předposlední skladba „The Great American Success Story“ je dobrá skladba a v nápěvech sboru mi připomíná do novějšího „modernějšího“ zvuku upravenou „School’s Out“, což mi dokazují i texty. Již ne - ven ze školy, ale zpátky do školy. Celé album ukončuje skladba „He’s Back (The Man Behind The Mask)“ asi nejlepší skladba , pravda je ovlivněné syntetickou hudbou, trochu jako synth popový hit se základním digitálním pulsem až trochu horrorovým.

Fotka
roman59   (16.1.2018)

Recenze - Alice Cooper „Constrictor“ (1986) - část II
Jak bych sám za sebe shrnul toto album? Constrictor je celkem solidní album plné zapamatovatelných melodií. Mám pocit, že se Alice Cooper po období těžké alkoholické závislosti a teď mě nekritizujte, a podle mne trochu plytké podbízivosti v minulých letech, tímto albem zvedl a přichází silnější, snad podle mě to chtělo ještě trochu počkat a přidat na říznosti, protože je toto melodické metalové nebo hardrockové album , možná či spíše pop-metal. Album by určitě pro svou nápaditost při říznějším zvuku mohlo aspirovat mezi jeho nejlepší alba. Ten kámen úrazu asi bude podle mě v jeho „doprovodné“ skupině, nové složení v čele s Kanem Robertsem na kytaru a Kipem Wingerem na basu a ostatními, zvládají nástroje, ale chybí mi více jejich vlastního „já“, nemají vlastní identitu. Když vzpomenu a pustím ty stará alba vnímám pohlazení inspirací, kterou vnášel basista Dennis Dunaway, který neměl v té době příliš stejně dobrých konkurentů, nebo Dick Wagner a Steve Hunter na kytary s jejich kouzlení se zvukem (možná bych neměl opomenout ani kytary Michaela Bruceho). Zde jsou kytary poměrně křehké bez velkých kytarových riffů, bicí jsou mělké až na pár výjimek, instrumenty postrádají sílu, vokál Aliceho je v pořádku, možná měla více zapracovat produkce, kdepak asi je Desmond Child?
Podle toho co jsem popsal si ti, co album neslyšeli, myslí , že se jedná o slabé průměrné album. To ale pozor. Celé album má chytlovou melodii, myslím, že je i zábavné, ale chybí mi větší rozmanitost i to, co jsem již výše popsal.

Obsazení:
Alice Cooper - Vocals
Kane Roberts - Guitars, Bass, Keyboards, Background Vocals, Drums
Kip Winger - Bass Guitar
David Rosenberg - Drums
Donnie Kisselbach - Bass Guitar
Paul Delph - Keyboards, Background Vocals on 10
Tom Kelly - Bass, Drums, Background Vocals on 10
Beau Hill - Background Vocals

Label MCA Records
Producer Beau Hill

Hodnocení alba: 6,5 ze 10 !

Fotka
roman59   (5.12.2017)

Recenze Alice Cooper ,,Dada" (1983)
Dnes se chci podělit o dojmy z poslechu alba ,,Dada". Po několikerém poslechu jsem si říkal, ze fakt
nevím, o čem zde budu psát, ale pokusím se o to. Když jsem dostal poprvé toto CD do ruky, první co
mě upoutalo byl obal CD, netypický pro Alice Coopera a zřejmě ovlivněn Salvatorem Dalím. Po
prvním poslechu jsem si říkal, ze je to trochu kočkopes. Proti dosavadní tvorbě tak rozdílné, tak
různorodé, trochu strašidelné, trochu legrační. Je to Alice Cooper? Je, a protože je Alíce v dosavadní
tvorbě tak různorodý, pestrý a toto není klasické rockové album bude to asi oříšek.
Úvodní ,,Dada" je trochu strašidelná skladba s atmosférou jak ze sci-fi hororu s opakujícím
mechanickým vzorkem ,,Da Da" a rozvíjející se melodií kláves s pozoruhodným textem rozhovoru asi
pacienta a psychodoktora (mám syna...a dceru mám taky / Nemáte dceru / Já mám dceru / Máte
syna / Ne já mám všechno co mám...Ne, to je v pořádku, myslím ze to pro dnešek stačí). Zajímavá
hudba i text.
Skladba ,,Enough's Enough“ o vztahu syna a otce, trochu tmavá, podivně optimistická s nádechem
rock'n'rollu a s duší punku v nové vlně.
Následuje ,,Former Lee Warmer“ - není to rocková skladba - plíživá melodie a text jak z ,,Welcome To
My Nightmare? (V podkrovním pokoji zamknutý je můj bratr Former Lee, je nevhodný rodiny)
hudebně ve stylu Alice Coopera.
Čtvrtá v pořadí ,,No Man's Land" je dobrá rocková skladba, trochu neuspořádaná, kterou trochu ji
shazují elektronické perkuse a naopak vyzdvihuje kytara Dicka Wagnera a zajímavý text.
A je tu ,,Dyslexia" s vynikajícím textem, trochu zvláštní, ale vychutnám si opět skvělou basovou kytaru
Dícka Wagnera s dokonalým basovým pulsem.
,,Scarlet And Sheba" je těžká kovová skladba s nádechem exotiky a la Střední východ, i
textem, kytary trochu upomínají na staré Pink Floyd, pozoruhodná skladba.
Sedmá skladba ,, l Love Aneríca" je dobrá skladba s jistou pompézností s dobrým textem ... Milují
svůj bar a milují svůj nákladák, udělal bych cokoliv abych vydělal dolar, Miluji servírku
která miluje flirt! To jsou ty nejlepší typy Miluji Ameriku...
Předposlední skladba ,,Fresh Blood" představuje celkem dobrou funky rockovou melodií, vrstvené
vokály, melodický Aliceho zpěv, vynikající basa (nevím zda Dick Wagner nebo John Prakash, ale přikláním se k Wagnerovi).
A na závěr ,,Pass The Gun Around“ s autobiografickým skvělým textem po alkoholovém zatemnění,
dobrý Dick Wagner, typická dobře stavěná Cooperovka.
Co ještě k Dadě? Je to zajímavý příběh od nenávisti k lásce, hudebně ovlivněno synthpopem 80. Let,
programované bicí a syntezátory. Hudba balancuje mezi kýčem a parodií, zpěv je kvalitní a CD je
nutno poslouchat soustředěně a v klidu, album zní trochu uměle, není na první poslech, ale stojí za to.

Obsazení:
Alice Cooper - vocals
Díck Wagner - guitars, bass, backing vocals
Bob Ezrin - keyboards, drum programming, backíng vocals
Graham Shaw - keyboards, backíng vocals
Lisa Dalbello & Karen Hendrícks - vocals
Richard Kolinka - drums (3, 6, 9)
John Anderson - drums (8)
John Prakash - bass (8)
Sarah Ezrín - additional vocals (1)

Label Warner Bros.

Hodnocení alba: 6,5 ze 10 !

Fotka
roman59   (5.12.2017)

Recenze Alice Cooper „Zipper Catches Skin“ (1982)
Dnes pár postřehů k albu „Zipper Catches Skin“, protože je to album, které bych ani vlastnit nemusel, ale protože ho mám, tak ho z vlastního pohledu zhodnotím. Pro mě je to v rámci diskografie Alice Coopera „ztracené“ album. Podle mě vznikalo v hlubokém útlumu ohledně jeho pití. Album se snaží o otevřenou paletu různých zvuků, ovlivněno novou vlnou, jsou tu až rock’n’rollové prvky s následnou snahou podchytit módu punku, je to hodně experimentální album. Pokud se však zaposloucháte zjistíte, že to však není žádná katastrofa, že album není ani špatné ani dobré, já osobně si při poslechu vybírám chutné kytarové vyhrávky Dicka Wagnera. Žádná ze skladeb nevystupuje do popředí a žádná skladba není natolik silná, aby pozdvihla album ke klasice Alice Coopera. Texty jsou uzpůsobené hudbě a jejich kvalitu, ne bez nápadu, posuďte sami. Protože nevyzdvihuji žádnou skladbu přidávám „tracklist“:
1. Zorro's Ascent
2. Make That Money (Scrooge's Song)
3. I Am the Future (Theme from Class of '84)
4. No Baloney Homosapiens
5. Adaptable (Anything for You)
6. I Like Girls
7. Remarkably Insincere
8. Tag, You're It
9. I Better Be Good
10. I'm Alive (That Was the Day My Dead Pet Returned to Save My Life)

Obsazení:
Alice Cooper - vocals
John Nitzinger – guitars
Mike Pinera – guitars
Dick Wagner - guitars
Erik Scott - bass
Duane Hitchings - synthesizer
Jan Uvena - drums, percussion
Craig Krampf - percussion

Warner Music Group

Hodnocení alba: 4,5 z 10!

Az-aghal   (24.11.2017)

z Paranormal jsem celkem zklamaný, jakože není to špatný album, ale prostě ten zpěv...

Fotka
roman59   (22.11.2017)

Recenze alba "Flush The Fashion" (1980)
Dnes bych se chtěl zabývat 12.albem Alice Coopera a rovnou napsat, že když jsem si ho pořídil v roce 1983 byl jsem zpočátku zklamán, že je tak krátké, ani ne půlhodina hudby, a ze zvuku jsem byl hodně Paf v očekávání jiné hudby. Je to hudba, kdy se Alice odklonil od stylu, který dosud dělal. Kdo četl mé předchozí příspěvky již pochopil , že Alice zachází s mnoha hudebními styly, kde vedle svého typického hard-rocku a rocku, byla ve zvuku použita až divadelní teatrálnost, jazzové cítění, prvky funku, práce s dechovými nástroji a sbory. Jen ten hlas zpěváka je nezaměnitelný.
Koncem sedmdesátých let se objevily nové trendy jako metal, punk a nová vlna a Alice nechtěl jen tak stát stranou a jak jsem již napsal hudba Alice měla mnoho tváří a tak změnil zvuk znovu. Mnozí toto album odsoudili, ale já jsem shledal po mnohačetném „výplachu mých uší“, že je to vlastně bezvadná deska. Možná Vás nechytne na první poslech, ale pokud ji vlastníte a nemáte nutkání po ní sáhnout, zkuste jí vzít a zaposlouchat se – určitě má co nabídnout, pokud nejste jen zaměřeni na tvrdou hudbu a jen na svůj typický hardrock. Je plná dobrých melodií, skvělých textů, skladby jsou krátké, zvuk je bezvadný. Převládají kytary a bicí, žádná prodloužená sóla, skladby jsou krátké a rychlé, žádná balada, žádné jazzové jamování, žádné psychedelické zvuky, vokál Alice je energický a jasně daný, žádné poetické etudy, vokál čistý a dle textů i stylu jsou písně přátelské, hlas plný barev. Album svou přímočarostí vychází z rock’n’rollu, s punkovou naléhavostí, novou vlnu připomíná jen syntezátory.
To podstatné jsem již napsal, krátká deska, krátký postřeh – jen doporučuji projít si podle mě skvělé texty.
Pro mě dobré album do auta, jako rozjezd před pořádnou párty, jako relax po poslechu nových CD, kde se proposlouchávám do jednotlivých vrstev náročných alb i různých stylů.
Pokud jde o mé stěžejní skladby z toho alba – jsou to tyto: Talk Talk, Clones (We’re All), Pain, Aspirin Damage a Grim Facts.

Obsazení:
Alice Cooper - vocals
Davey Johnstone - lead guitar
Fred Mandel - guitar, keyboards, backing vocals
John LoPresti - bass
Dennis Conway - drums
Flo & Eddie (Mark Volman & Howard Kaylan) - vocals
Keith Allison, Joe Pizzulo, Rickey Tierney - backing vocals


Label Warner Bros

Hodnocení alba: 7,5 z 10!

Fotka
roman59   (9.11.2017)

Recenze alba "From The Inside (1978) část I
Dnes bych se s Vámi chtěl podělit o dojmy z alba Alice Coopera „From The Inside“ v pořadí jeho 11. alba. Je to další Aliceho album, které je považováno za koncepční, vyšlo v prosinci 1978. Problémy Alice s alkoholem byly čím dál větší a kde dřív alkohol trochu pomáhal, teď už se problémy projevovaly na jeho zdraví – krvácení žaludečních vředů. A tak se stalo, že se Alice najednou ocitl v sanatoriu a právě tento pobyt v sanatoriu se stal inspirací pro toto koncepční album – byl zde jako alkoholik mezi vrahy a psychopaty. Právě z textů je patrné, že umělec byl uvězněn svým vlastním traumatem – důsledek nezřízeného pití a předchozí tvrdé práce. Hudebně není toto album neúspěchem, skladby mají dobré nápady, texty dobré až brilantní, v čem tedy je ten zakopaný pes? Proč album neprorazilo – zvuk je čistý – ale podle mě zní trochu nuceně.
Tak jdeme na album, z jehož obálky vidíme Aliceho obličej namalovaný na nemocničních dveřích plný běsu - hrůzné motivy z minulosti byly nahrazeny skutečným šílenstvím, že tady jsou dveře uzamčeny a není odsud úniku.
Titulní skladba „From The Inside“ je již od počátku autobiografický příběh s jemnými náznaky na pití s trochou hořkosti (…někde po cestě jsem se ztratil…popíjel whisky v ranním světle…nejdřív jsme se tomu smáli…nikdy se mi nesnilo, že skončím na konci těch, co prohráli…) – hudebně je to rocková melodie s dusavým rytmem a patří k těm lepším.
Další skladba „Wish I Were Born In Beverly Hills“ s chytlavým chórem a pěknou kytarou Dicka Wagnera, trochu nepříjemná až špinavá, podobná starým klasickým Cooperovým standartům, ale pracuje těžce, trochu dýchavičně.
A máme tady „The Quiet Room“, která se hodí k tématu (…mají své místo, kde mě drží, kde se nemohu poranit, nemohu si pořezat zápěstí… polstrovaná cela je sterilní a bílá, je jako hrobka… toto klidné místo, není pro mě nic nového, má strašidelnou atmosféru, slyšelo tak hodně výkřiků…). Texty vykreslují ponurou atmosféru, kde strávil čas sám, jen s myšlenkami a vzpomínkami (…ta polstrovaná cela, ví o mně více než moje žena…). K tomu podivná melodie a výrazný vokál Alice..
Další skladba „Nurse Rosetta“ nás již seznamuje s lidmi v sanatoriu – teď sestrou Rosettou, s kterou v textu fantazíruje s nenápadnou melodií.
Následuje skladba „Millie And Billie“ balada o vražedném šíleném páru je duetem mileneckého páru, který zavraždil manžela té ženy a ukryl v kufru auta.

Fotka
roman59   (9.11.2017)

Recenze alba "From The Inside (1978) část II
Šestou skladbou v pořadí je klasická hardrocková skladba „Serious“ s pečlivými zpěvnými vokály, je pokusem o veselý zvuk.
Po této skladbě zazní „How You Gonna See Me Now“, balada, upřímná a dojemná píseň a je částečným přepisem dopisu, který napsal Alice své ženě – dokonalý způsob, jak to udělat – dobrá skladba.
Další osmá „For Veronica’s Sake“ a devátá „Jacknife Johnny“ jsou dobré, ale bezvýznamné skladby opírající se o varhany a kytary, kde hudba je lepší než texty.
Album uzavírá „Inmates (We’re All Crazy)“ je trochu zvláštní, trochu pompézní skladba dodávající dávku dramatu skladbě uzavírající album, snad i proto že ji potřebujete od Alice slyšet. Má znepokujující text i zvláštní atmosféru připomíná pěvecký sbor, který zpívá náboženské písně, zatímco jiní vypalují kostel, další zřízenec vykolejil vlak, Lizzy Bordenová vzala sekeru a zasadila matce čtyřicet ran a do toho pěvecké chóry – takové skutky, takový kontrast.
Co k albu dodat? Z mého pohledu lepší texty než hudba, sice plno orchestrálních úprav a sborů, hudba snad pro snadnější poslech, ale bez nijaké zvláštnosti – kompetentní muzikantství, ale je to trochu tlačeno do rock’n’rollu a Alice již není tím delikventem, kterého mladí milovali, možná ještě tlačí na anarchii, ale jako by ji chtěl zdvořilou. Teď ještě k albu – album produkoval David Foster,na textech se podílel Bernie Taupin (který spolupracuje mimo jiné i s Eltonem Johnem), muzikanty doplnili další hosté: kytarista Steve Lukather (kapela Toto), bubeník Jim Keltner (zde perkuse), kytarista Rick Nielsen (Cheap Trick) – dobří muzikanti a jako celek hudebně v pořádku, je to trochu jako když si najmete dobré studiové hráče, aby odehráli to, co odehrát majím ale kde je ten typický zvuk Alice s typicky houpavým rytmem, hard a glam-rockem?

Obsazení:
Alice Cooper - vocals
Dick Wagner - guitar
Steve Lukather - guitar
Davey Johnstone - guitar, background vocals
Fred Mandel - keyboards
David Foster - keyboards
Dee Murray - bass
John Pierce - bass
Rick Schlosser - drums
Jim Keltner - percussion
Flo & Eddie (Mark Volman & Howard Kaylan) - vocals
Sheryl Cooper, Kiki Dee, Tom Kelly, Bobby Kimball - backing vocals
Rick Nielsen (Cheap Trick) - guitar on "Serious"

Warner Bros.

Hodnocení alba: 7 z 10!

Fotka
roman59   (31.10.2017)

Recenze alba "Alice Cooper Goes To Hell" (1976) část I
Opět se ozývám v rámci “Jak to vidím a slyším já“ recenzí alba Alice Coopera Alice Cooper Goes To Hell. Jedná se o další koncepční album, když naposledy nás uvedl do své noční můry a dnes nás vezme přímo do pekla. Alice Cooper se tímto albem začal vzdalovat rockové hudbě a trochu se zamotával do experimentů, které někdy vycházely a někdy ne. Na albu není příliš elektrických kytar a významným nástrojem jsou perkuse, často cítím jazzový feeling. Je to počátek skluzu, který se nevyrovnal, dokud Alice Cooper konečně nepřestal s pitím. To je tuším až do alba „Dada“, tj. do roku 1982. Pokud jsem Vás, fandy Alice Coopera, tímto odradil od dalšího čtení, nepřestávejte, protože i toto album je nadprůměrné, ale které album Alice není dobré či skvělé a nedá se poslouchat?
Už úvodní skladba „Go To Hell“ je typická pro Alice - tvrdá – trochu hrozivý úvod s jakýmsi tříštěním něčeho přechází v pestrou přehlídku hudebních motivů (snad umělcova osobní zpověď?), strašidelné a temné prvky. Ale je jeho hudba jen temná nebo jen laskavě temná s hrozivou maskou?
Určitě výborná skladba, typický „kousavý“ humor, oslavované riffy, snad jen chybí ta údernost z předchozích alb.
Druhá skladba „You Gotta Dance“ je rockové „disco“ve stylu boogie až popová skladba, které by někteří fandové možná rádi pochovali, ale má své chvíle.
Teď trochu uvolnění - skladba „I’m The Coolest“, která zpomaluje dosavadní tempo až k jazzovému záběru, uvolněná až zlověstná.
Následuje „Didn’t We Meet“ započatá klavírem než se rozvine do houpavého kytarového riffu, který najdeme asi jen u Alice.
Pátá skladba „I Never Cry“ je balada, která se dotýká pití a není jediná na tomto albu a úspěšná balada s textem, který nemůže nechat posluchače chladným.

Fotka
roman59   (31.10.2017)

Recenze alba "Alice Cooper Goes To Hell" (1976) část II
Druhá strana původního alba začíná skladbou „Give The Kid Break“, takovým až muzikálovým číslem, které se skvěle hodí do rádia s pekelným textem (rozmluva s pekelným soudcem - ..„Nevím proč jsem zde dole…nezasloužím si být opékán či smažen…“).
A máme tu „Guilty“ houpavou píseň o vině po které následuje další balada „Wake Me Gently“o tom, že je vystrašený k smrti z toho všeho a chce odejít domů, vzbuďte ho, dobře hudebně vystavěná skladba.
Devátá skladba „Wish You Were Here“ s poctivou rockovou razancí a melodickou linkou. Majestátní skladba s výbornou kytarou Dicka Wagnera.
Předposlední skladba „I’m Always Chasing Rainbow“ mi trochu připomíná v určitých momentech skupinu Queen - je starou skladbou, kterou kdysi hrála Judy Garlandová.
A máme tu závěr se skladbou „Going Home“ o toužebném návratu domů z pekla.
Podle mne hodně různorodé , ale výborné album s klasickými rockovými kusy, houpavým glam-rockem, hudba je nasáklá divadelní atmosférou, z které je cítit že není falešná, jazzové napětí , místy nálada kabaretu i muzikálových show. Alice si s náladami hraje a nechávám se jimi unášet v mnoha podobách. Hledal jsem v této různorodosti chyby, ale díky skvělým muzikantům má každý zvuk, kviknutí kytary i virbl bicích své místo – takže podle mne vyvážené dobře poslouchatelné album.

Obsazení:
Alice Cooper - vocals, main performer, concept
Bob Ezrin - arranger, keyboards, vocals, producer, concept
Dick Wagner - guitar, vocals, arranger, concept
Steve Hunter - guitar
Tony Levin - bass
Dean Babbitt - bass
Allan Schwartzberg - drums
Jim Gordon - drums
John Tropea - guitar, arranger
Allan MacMillan - piano, arranger
Jimmy Maelen - percussion
Bill Misener, Colina Phillips, Michael Sherman, Donny Vosburgh, Laurel Ward, Sharon Williams, Jim Gannon, Shep Gordon, Shaun Jackson - vocals
Warner Bros
Hodnocení alba: 8 z 10!

Fotka
roman59   (17.10.2017)

Recenze alba "Welcome To My Nightmare" - část I
Recenze alba Alice Cooper „Welcome To My Nightmare“ (1975)
Dnes se pokusím o recenzi první sólové desky Alice Coopera, celkově osmé v pořadí, ale první po rozpadu jeho původní kapely. A musím říct, že naprostá pecka, velkolepé dílo a naprostá klasika hard rockové scény. Tento klenot začíná již u obálky alba, z které se vyklání vcelku sympatický pán vítající posluchače do své noční můry. Již první tóny tohoto alba Vás vtahují do temných zákoutí Aliceho mysli, podmanivý šeptající hlas a melancholická kytara. Klidně bych mohl recenzi ukončit, protože to podstatné jsem již popsal. Ale chci se s Vámi podělit o vlastní pocity z tohoto alba, jak to slyším já.
Tak jdeme na to.
Úvodní skladba alba, titulní „Welcome To My Nightmare“ podle mne patří k ke skvostům Aliceho , které začíná basovou linkou (z které tuším čerpali pozdější“ The Doors“) s textem „Vítej v mé noční můře, myslím že se ti to bude líbit, myslím že se budeš cítit, jako že sem patříš…“, později se přidají dechy a pak hudba exploduje do hardrockové písně s vytaženým kytarovým sólem, jedním z nejlepších, které jsem u Aliceho slyšel.
Ve druhé skladbě „Devil’s Food“ Vás Alice připraví ďáblovo občerstvení a patří spolu s další skladbou „Black Widow“, která Vás chytá do pavoučí sítě, sestupující do šílenství z pavouka jménem „Černá voda“ s velmi silným jedem, k nezapomenutelnám momentům alba s typickými glam-rockovými motivy a charakteristickým vokálem Alice Coopera, strašidelná klasika.
Následuje chytlavá „Some Folks“ se zajímavým aranžmá, trochu načichlá folkem, které vévodí trubky a klávesy.
A přichází skvělá Aliceho balada „Only Woman Bleed“ , která Vás nenechá chladnými – střídání hlasových poloh a tempa, sbory, smyfonie – silná atmosféra nahrávky.
„Skladba „Department of Youth“ vypadá, že sem možná nepatří, ale přináší odlehčení z tohoto bizarního „strašidelného“ světa, s melodií, kterou si možná budete pobrukovat.
Sedmá v pořadí – hitovka „Cold Ethyl“ o vztahu se ženou drženou v mrazáku s chytlavou melodií s dominantními bicími a basovou kytarou.

Fotka
roman59   (17.10.2017)

Recenze alba "Welcome To y Nightmare" - část II
Také další skladba „Years Ago“ je ponurá skladba s mrazivým textem jako předzvěst následující výborné skladby „Steven“, která s pořádnou paranoiou chytne každého kdo poslouchá všechny ty noční můry, kde naříkavý a neúprosný hlas vyvolává jméno ztraceného chlapce.
A to už se probouzíme hladoví kdesi v temné sklepení a hledáme z náměsíčního snu záchranu – viz skladba „The Awakening“.
Následuje závěrečná výborná skladba „Escape“, v které ač uvězněni v temné sklepení, utíkáme ze zlověstného snu a s koncem tohoto děsivého příběhu se jakoby uzavírají všechny hrůzné noční výjevy.
Toto album obsahuje výborné skladby - je to skvělé koncepční album a určitě stojí za to si ho pořídit – silné melodie, plná aranžmá a typický zpěv – průlomové album, když se zaposloucháte nebudete litovat – určitě průkopnické a průlomové album, která Vás musí jako fanoušky Alice Coopera získat.

Obsazení:
Alice Cooper - vocals
Bob Ezrin - synthesizer, arranger, keyboards, vocals, Fender Rhodes, producer
Dick Wagner - guitar, vocals
Steve Hunter - guitar
Josef Chirowski - synthesizer, keyboards, vocals, clavinet, Fender Rhodes
Prakash John - bass
Tony Levin - bass
Johnny Badanjek - drums
Whitey Glan - drums
David Ezrin & The Summerhill Children's Choir - vocals
Vincent Price - special effects, vocals

Gary Lyons - vocals
Michael Sherman - vocals, production assistant

Warner Music Group

Hodnocení alba: 10 z 10!

Fotka
roman59   (3.10.2017)

Recenze alba "Muscle of Love" část I
Recenze „ALICE COOPER – Muscle of Love“ (1973)
Album „Muscle of Love“ je sedmým studiovým albem skupiny Alice Cooper, posledním před sólovým projektem a je podle mého názoru slabší – pravděpodobně z důvodu enormního zatížení kapely při turné a častého nahrávání nových počinů, a také proto že frontman kapely chtěl dělat více divadelní tvorby , zatímco zbytek kapely chtěl více přímočařejší tvorby, jiskra která zapálila rockovou klasiku je pryč. Kromě alkoholových závislostí (zejména kytarista Glen Buxton) vystupuje do popředí jakési vnitřní napětí. Vzrůstající požadavky na nalezený úspěch byly tím pověstným hřebíčkem do rakve, neboť skupina se asi po osmi měsících rozpadla. Album však rozhodně není špatné.Textově byla psychóza a násilí nahrazena tématem prostituce a levných barů.
Úvodní skladba „Big Apple Dreamin‘ (Hippo)“ je zemitá rocková skladba se surovou kytarou s jednoduchým houslovým sólem, které není jako výrazné struny kytary ve skladbě „Desperado“ a trochu mi připomíná počátky Deep Purple s varhanními i kytarovými riffy. Textově je o mladých lidech, kteří chtějí vypadnout z nějakého zapadákova v Ohiu do velkoměsta, které na ně dychtivě čeká – adolescentní příběh s velkým vokálem Alice Coopera.
Následuje „Never Been Sold Before“ s nosným kytarovým riffem.
Při třetí skladbě „Hard Hearted Alice“ mám pocit jakobych slyšel trochu strašidelnou folkovou baladu, která se vymyká ostatním skladbám v duchu 60.let s bluesrockovými kytarovými riffy, garážovým stylem a barovým boogie. Dobrý text, klasika, ale trochu nudná hudba.
V další skladbě „Crazy Little Child“ pak slyším hardrockový styl doplněný jazzovými vlivy a snad i kabaretu, ale patří k těm významnějším skladbám tohoto alba podobně jako šestá v pořadí, titulní „Muscle of Love“ . Typická pro toto album je i pátá skladba „Working Up A Sweat“
Skladba „Man With The Golden Gun“ byla nahrána v naději, že se dostane jako soundtrack na film Jamesa Bonda.
Předposlední skladbou alba je „Teenage Lament '74“ je skvělá (tuším hitem ve Velké Británii) s perfektním úzkostným vokálem Alice a vražednou melodií s následnou „Woman Machine“, která uzavírá album je též dobrá píseň jakoby z jiného času. „Teenage Lament '74“ má poměrně syrový okraj a byla nahrána s množstvím vokálů (Liza Minnelli, Ronnie Spector, The Pointer Sister aj.) a byla posledním velkým singlem z klasické skupiny Alice Cooper, kterou nenáviděli rodiče, zatímco vzpurná mládež ji zbožňovala. Jedná o problémech s osamělými teenagery. Je to velice příjemná skladba.

Fotka
roman59   (3.10.2017)

Recenze alba "Muscle of Love" část II
Chtěl bych předeslat, že na albu kvůli alkoholu nehraje kytarista Glen Buxton, kterého nahradili Dick Wagner a Nick Mashbir. Přestože toto album je v porovnání s předchozími slabší a je kritiky podhodnocováno, vůbec není slabé. Všechny skladby se opírají o dobrý vokál a dobré muzikantské řemeslo, zvláště bicí a kytarová sóla jsou pozoruhodná, po hardrockové stránce je dobře udělané.
Konec původní kapely byl podle mne ztrátou a pokud je album slabší i mým hodnocením vůbec není špatné – jen mi řekněte kolik kapel z tohoto období má tolik dobrých albech na svém zářezu. Možná je lepší, že skupina skončila tímto albem – představte si fandové ten náš mutek kdyby se rozdělili po „Billion Dollar Babies“!
PS: Krátce po vydání tohoto alba Michael Bruce, Dennis Dunaway a Neil Smith nazvanou Billion Dollar Babies.

Obsazení:
Alice Cooper – vocals
Michael Bruce – guitar
Glen Buxton – guitar
Dennis Dunaway – bass
Neal Smith – drums
Mick Mashbir – guitar
Steve "Deacon" Hunter – guitar
Dick Wagner – guitar
Bob Dolin – keyboards
Liza Minnelli - backing vocals

Label Warner Bros. Record

Hodnocení alba: 7 z 10!

Fotka
roman59   (26.9.2017)

Šesté album Alice Coopera - část II
A dostáváme se do druhé poloviny alba. Šestá skladba „No More Mr. Nice Guy“ s hitovými ambicemi, klouzavými kytarami a trochu podbízivým zpěvem.
„Generation Landslide“ – další vynikající skladba s rozbrnkanou kytarou svižnou hrou baskytaristy. Výborně zazpívaná píseň si bere na paškál americkou konzumní společnost s fóbií z nákupů a shromažďování různých věcí, jak vyplývá z textů. Na foukací harmoniku skvěle se přidá ke kapele sám zpěvák a navozuje tak atmosféru s bluesovým cítěním, závěrečná pasáž díky klávesám, perkuzím a svižnému kytarovému sólu Glena Buxtona pro mě představuje další vrchol alba a pro mě je pochopitelný favorit.
„Sick Things“ s horrorovou atmosférou se zlověstným zpěvem, vzrušený šepot, ďábelský hlas, destruktivní zvuky strojů jako v podzemí, specifické frázování a znovu temný šepot. Do toho jsou zakomponované dechy a syrové sólo na kytaru – temná atmosféra a text – miluji vás magoři.
Předposlední skladba „Mary Ann“ s piánem je velmi netradičním kouskem v kontextu s ostatními skladbami - sem asi zabloudila omylem jak ze starého francouzského šantánu až mi kamarád řekl, že skladbu Alice využívá při show se svým hroznýšem, čemuž odpovídá i zrychlené klavírní sólo na závěr.
Závěrečná „I Love The Dead“ je horrorem v pravém slova smyslu s mrazivou stupňující se atmosférou s gradujícím se klavírem, sugestivně elektrickými kytarami s patřičně znějícím patosem, zapojení m smyčců, tajemný šepot a opakování refrénu nás vede až samotnému závěru s cinkavými perkusemi, akustickými kytarami, je jakési smrtonosné divadlo (trochu kabaret?) a když Alice zpívá až s určitou veselostí „I Love The Dead“ člověka nevychází z úžasu. Brilantní závěr!

Aliceho CD „Billion Dollar Babies“ si našel milióny posluchačů a potažmo příznivců a jde o vrcholný umělecký opus, skutečná perla. Dnes již se může zdát rockový horrorový cirkus překonaný současnými umělci, ale ve své době byl polonahý zmalovaný Alice Cooper představitelem glamrocku a ukázal cestu všem, co přišli s něčím podobným až po něm. V tom tkví jeho velikost.

Složení kapely na albu:
Alice Cooper – vocals, harmonica
Michael Bruce – guitar, keyboards, backing vocals
Glern Buxton – guitar
Denis Dunaway – bass guitar, backing vocals
Neal Smith – drums
Donovan – voclas on „Bililon Dollar Babies“
*Marc Bolan – guitar – tracks 1,3,4
Steve „Deacon“ Hunter – guitar
Mick Mashbit – guitar
Dick Wagner – guitar
Bob Dolin – keyboards
David Libert – vocals

Label Warner Bros. Records

*Marc Bolan – ex T-Rex
Hodnocení alba: 10 z 10

Fotka
roman59   (26.9.2017)

A nyní šesté studiové album Alice Coopera - část I
ALICE COOPER „BILLION DOLLAR BABY“ (1973) RECENZE
Dnes jsem se rozhodl podělit se o pocity z poslechu alba „Billion Dollar Baby“ a hned ze začátku váhám, jak mám fandům Alice Coopera ohodnotit toto album, které patří ke klenotům rockové historie a které asi jako fanouškové máte doma a ve svých uších a o to těžší je o něm psát. Ale zkusím to.
Toto album jsem si zakoupil jako druhé od Alice Coopera v roce 1978 a hned mě na první poslech uchvátilo a i dnes bych po letech nevynechal jeden jediný track, protože tam do celku skutečně vše patří. I před tímto zápisem jsem vzal toto vinylové album jemně do rukou až mě z toho mrazilo, protože patří mezi klenoty mé sbírky, a očima projel tmavozelený zaoblený obal představující peněženku z hadí kůže a po otevření vyndavám desku z levé půlky alba směrem dovnitř s fotografiemi (David Bailey) kapely s plačícím dítětem, hromadou dolarových bankovek a velkou natištěnou billionovou dolarovkou. Tématem alba bylo evidentně šokovat a provokovat, což se neminulo účinkem. Byla to bomba. Album, které rozdělilo rockové posluchače na příznivce, zejména mladší posluchače, a odpůrce, kteří protestovali proti obsahu písní a koncertním provokacím. Toto platinové album si našlo miliony posluchačů jako krále „rockového“ horroru a Alice v tomto duchu pokračoval na dalších albech a ukázal cestu dalším skupinám např. Kiss apod.
Ale pojďme k jednotlivým trackům:
Na úvod převzatá skladba „Hello Hooray“, kterou napsal Rolf Kempf pro Judy Collinsovou, ale nikde na internetu se mi ji nepodařilo najít. Tato skladba svým nasazením, pompézním zvukem, osobitým hlasem Aliceho, kde rozvíjí více poloh svého umění Vás připraví na to, co můžete očekávat. I Alice je připraven převálcovat americký sen a již dlouho čeká na ten okamžik. Ze skladby s patřičným rockovým ostřím trochu vyčnívá výborný Dunawayův bass*kytarový motiv se sólovou kytarou Glena Buxtona a pak zpěv o mnoha polohách tak typický pro Alice Coopera – a to přestože jde tak trochu o kabaretní popěvek.
Následuje „Raped And Freezin‘“ s vděčným tématem „americké smetánky“ na téma sexu – hudebně přímočará věc založená na kytarové souhře, tak typická pro Aliceho.
Třetí v pořadí „Elected“ je cooperovka s typickým vokálem, bublající basou Dennise Dunawaye a zarputilými bicími. Trochu řeřavé kytary, místy ukřičený Cooperův hlas se vstupem dechové sekce do hardrockové skladby – „rockeři dle vlastních pravidel“.
Následují „miliardové dětičky“, jak já říkám – skladba „Billion Dollar Baby“ – titulní skladba se zajímavým bubenickým vstupem a parádní kytarovými riff odstartuje parádní rockové řádění. Skladba jako hrom. Kytarově velmi skvěle provedená skladba s vystavěnými sóly Glena Buxtona a Michaela Bruceho. Vynikající vokály, kde se střídá výpověď Alice Coopera s Donovanem (známá postava psycho-folkové britské rockové scény) s ironickými odstíny zpěvu, kdy se navzájem střídají s stínují se, a skvěle doplňující všude přítomná basa.
„Unfinished Sweet“ skladba začínající bodavými basovými riffy a pak se přidají bicí a riffy na kytarové nástroje. Jedná se nejdelší skladbu alba s mnoha melodickými motivy a různými náladami, které rozehrávají hudební horror s pozvánkou do zubní ordinace, kde se začnou dít strašlivé věci s dobovou elektronikou a bzučením vrtačky. Gradující téma aranžérsky propracované s destruktivním zvukem kytar. Pro mě vynikající věc.

Fotka
roman59   (6.9.2017)

Nyní napíšu o pocitech z dalšího alba Alice Coopera.
ALICE COOPER – SCHOOL’S OUT (1972)
Album „School’s Out“ je pátým studiovým albem Alice Cooper, které vyšlo za necelý rok po desce Klller. Původně jsem myslel, že na toto album nebudu recenzovat, tedy spíše psát o mých vlastních pocitech, protože to bylo první vinylové album, které jsem koncem 70.let pořídil a v porovnání s některými písněmi z rádia Luxemburg, jsem byl po prvním poslechu docela hezky „baf“ – a tak jsem si tenkrát říkal, no za ty peníze. To se hudebně Alice vyčerpal anebo si dává tvůrčí pauzu? Po pár letech, kdy přišla podle mého názoru další dobrá koncepční alba zase s typickým Alice Cooperem, jsem u kamaráda, který byl v počátku mým hlavním dodavatelem hudby, stočil řeč na toto album a podivoval jsem se, že on jej považuje za autorsky i nápady nadprůměrné – pustil mi své vinylové album na své výkonné aparatuře a při poslechu mě upozorňoval, na některé pasáže alb – ten zvuk - a vše dostalo trochu jiný rozměr. Takže později …pá,pá, stará aparaturo a rozhodl jsem si pořídit nejen výkonnou mašinu, ale i toto album na CD.
To jen na úvod protože budu hodnotit ne špičkové, ale pořád nadprůměrné album.
Úvodní titulní skladba „School’s Out“ s nezaměnitelným kytarovým stylem, hardrockovým s bluesovým cítěním, snad trochu najazzlým, a výrazným zpěvem Alice je totiž hit, který snadno pozná i z rádia i ten, kdo není fandou Alice Coopera s odlehčenými pasážemi. V textu jde o bezstarostnou hříčku, že škola skončila, již žádní učitelé, žádné zásady a omezení, škola skončila na léto, na věky. Prostě pecka s hitovými ambicemi.
Navazuje další pecka „Luney Tune“ s neobvyklými smyčcemi a dechy, která se tváří vesele a přitom nemůžete uniknout v textu vidině šíleného snu narkomana potácejícího se ve svých vidinách hledající ho břitvu, která ukončí jeho bídu.
Další výborná píseň „Gutter Cat vs. The Jets“ začíná nezaměnitelným bassovým riffem a při opakující melodii vstupují do skladby další nástroje a pak varhany, které Vás dovedou a ž ke konci skladby k The Jets – zvuku hluku předchází syntenzátor a některé pasáže byly ovlivněny muzikály Cats, částečně i West Side Story.
Na ní navazuje, opravdu navazuje i atmosférou kratičká instrumentálka „Street Fight“., která přechází do skladby „Blue Turk“ s dobře vedenou basovou kytarou, která skladbu vede a drží a nástroji , které zavadí až k jazzu a zajímavým, povedeným textem.
Poté se ozve skladba „My Stars“ s vedoucí dobrou kytarou, lehkými bubny, po chvíli s klavírní částí a rychlým sborem než začne opět převládat kříčící kytara. Hudba Alice Coopera zvláštní, texty jsou podivné. Chce to více poslechů a začnete si vychutnávat její strukturu.
Následná skladba „Public Animal # 9“ částečně upoutá zajímavým intrem i sóly, ale nástroje jsou v celku jednoduché a text je zvláštní o chuligánovi z nápravného zařízení a trochu roztěkanou atmosférou hudby.
Předposlední skladba „Alma Matter“ mi trochu připomíná hudbou „cajdák“ na téma rozloučení se starou školou High Cortez School s trochu smutnými pocity na odchod, tak trochu fraška se zpěvem Alice Coopera ve verzi a la Paul McCartney.
A album končí instrumentální skladbou „Grand Finale“ silně syntetickou orchestrální skladbou, kde se mě alespoň zní jako orchestrálka snoubící se techno s jazzem.
Podle mě se po mnohočetném poslechu zdá, že se jedná s odstupem let o zdařilé album. Album je však podle mne hodně přeceněné. Hudba je vykreslená a obraznější, spletitá až divadelní. Rockeři budou toto album vnímat jako slabé se třemi úvodními peckami, ale koncepčně je album velmi slušné. Při poslechu zkuste vnímat jen tónové kouzlení basové kytary Dennise Dunawaye.

Složení kapely na albu:
Alice Cooper - vocals
Michael Bruce - guitar, piano, organ, synthesizers
Glen Buxton - guitar
Dennis Dunaway - bass guitar
Neal Smith - drums
Bob Ezrin - keyboards
Ryan Gains - additional guitar
a
Dick Wagner - lead guitar on "My Stars"

Warner Bros ReEcords
Hodnocení: 6,5 z 10.

Fotka
roman59   (4.9.2017)

Recenze ALICE COOPER – KILLER (1971)
Album „Killer“ (Zabiják) bylo natočeno krátce po albu „Love T To Death“ a podle mého názoru měla kapela dostatek nápadů a invence k natočení dalšího pozoruhodnéhokusu. Na albu se podle mého objevuje celá řada dalších vlivů jako garage-rock, trochu blues i náznaky prvotního metalu. Objeví se zde vše to dobré z předchozího albu a posune se to ještě o kousek dál, i album má trochu lepší zvuk a zvuk těch starých let má určitě něco do sebe.
Ale pojďme k vlastnímu albu:
Prvotní skladba „Under The Wheels (Pod mými koly)“ je lehce přibroušená rocková skladba a mně trochu připomíná rockový rock’n’roll a následná „Be My Lover (Buď mou milenkou)“ se sekanými kytarovými riffy s chytlavým rytmem a na svou dobu podivným textem jsou skladby vhodné pro úvod do hardrockového alba a mě zaujala výborná basová kytara, i když ji oddělovat od zbytku nástrojů asi není z mé strany seriózní.
Navazuje vynikající skladba „Halo of Flies (Haló much?)“ s parádním hardrockovým drivem a spoustou hudebních nápadů. Je to skoro instrumentální skladba (zpěv Aliceho zazní ve střední části) s orchestrálními segmenty a je též bluesovou lahůdkou. Skladba s osobitým textem dokazuje, že kapela je schopna dostat do své hudby tolik vlivů a nápadů.
A album pokračuje skladbou „Desperado“ s melancholickou kytarovou vybrnkávačkou se smyčcovými aranžemi a temným textem, jak jsem někde četl byla napsána jako pocta kolegovi a frontmanovi skupiny The Doors Jimmy Morrisonovi, který zemřel s podezření m na drogy krátce předtím.
Následuje nejkratší skladba alba „You Drive Me Nervous (Pohněte s mou nervozitou)“ s kvílejícími kytarami a až jedovatým zpěvem.
Další v pořadí „Yeah, Yeah, Yeah“ se zajímavým textem, z které vyčuhuje basová kytara a nevím, zda se nemýlím když slyším foukací harmoniku.
A jdeme do finále. Sedmá v pořadí skladba „Dead Babies (Mrtvé děti)“ s morbidním textem a záhrobní melodikou, tak typickým pro Alice Coopera stejně jako osmá skladba „Killer (Zabiják)“ patří k vrcholům alba. Skladba „Killer“ začíná basem, s evokujícími rock’n’rollovými standarty, pak se však skladba změní a stává se doprovodem k popravě, sbor a varhany truchlí, zatímco epochální bubny vedou vraha na šibenici. V samém závěru zazní divoký, dezorientující zvuk, který napodobuje pravděpodobně zvuk smrti.
Album „Killer“ podle mě ukazuje proč Alice Cooper je jednou z největších legend hardrocku a možno říci i heavymetalu. Taky dokazuje proč je Alice Cooper takovou osobností se schopností napsat chytlavé a nezapomenutelné melodie, nepoplatné popovému stylu, neboť je tlačí do drsnějšího hávu.
Pokud jde o mě z toho, co píšu, vidíte že mám rád ten starý zvuk alb. Doporučuji album poslechnout vícekrát, aby se vám dostalo pod kůži. Později stačí na přehrávači volit skladby 2,3,7 a 8!
Jinak recenze zachycuje moje pocity, o které se s Vámi dělím a jako každá recenze má sloužit jako malý průvodce albem – jinak se omlouvám ta překlady skladeb, pokud neodpovídají plně skutečnosti.

Složení kapely na albu:
Vincent Damon Furnier - vokály
Glen Buxton - vedoucí kytara
Michael Bruce-rythm a klaviatura
Dennis Dunaway - basová kytara
Neal Smith – bubny
Warner Bros Record

Hodnocení: 9 z 10.

Fotka
roman59   (29.8.2017)

Ahoj fandové, zaregistroval jsem nové album "Paranormal", ale zatím jej nevlastním, takže nemůžu zatím hodnotit, ale chci se pokusit o rozklad jednoho staršího alba, a sice "Love it to Death" z roku 1971.
Album "Love it to Death" je třetím počinem Alice Coopera a zde dochází k posunu od nepříliš výrazného psychedelického zvuku k jasnému hardrockovému (na kterém má zřejmě podíl věhlasný producent Bob Ezrin). Díky tomuto posunu se dostává Alice Cooper ke zvuku, kde dominuje houpavá rocková kytara a na tomto albu neshledávám žádnou tzv."šuplíkovou" skladbu - naopak každá má svojí zajímavou, neotřelou, nápaditou linku, opírající se především o kytaru a basový zvuk a každá má svůj vlastní osobitý a zajímavý nápad.
Úovdní skladba "Caught In A Dream" (Chycen ve snu) je typická rocková skladba s chytlavou melodií a s zajímavým textem, která předurčuje jaké album bude a východ z částečného bloudění a nalezení cesty z rozcestí předchozího hledání stylu. Následuje "I'm Eighteen" se zajímavou kytarovou sólovou linkou a je téměř rockovou hymnou, z které v následujících letech čerpaly jiné kapely. Jako třetí skladba alba navazuje "Long Way To Go" o dlouhé cestě, kterou musíme jít - skladba s chytlavým refrénem vycházející podle mého z ranéhu punku. Následuje "Black Juju", dlouhá devítiminutová skladba, dlouhá jen svou délkou a plná zajímavých nápadů a skvělého zvuku a evokuje předchozí alba, svým snovým zvukem plným psychedelie a epickou náladou, černou melodií i textem. Je to skladba, která se vymyká celkovému vyznění alba, ale podle mě sem patří.
Následuje "Is It My Body" (Je to mé tělo), trochu odpočinková skladba po předchozí psychedelii s očekáváním - co dál? - "Hallowed Be My Name" a "Second Coming" s parodií na náboženské téma a se sdělením pro fanatiky, že nemají před sebou žádné bohy, ale Alice je světlo.
Předposlední skladbou alba je "Ballad Of Dwight Fry", vzrušující strukturou a melodií skladby, a album uzavírá "Sun Arise", obě s texty plnými úzkosti,bolesti,šílenství...
Album "Love It To Death" je plnohodnotné koncepční album, které předznamenalo velký nástup kariéry Alice Cooperaa je nepochybně mistrovským dílem, které bude mít své místo na piedestalu hardrockové hudby.
Složení kapely:
Vincent Damon Furnier (Alice Cooper) - lead vocals
Glen Buxton - lead guitar
Michael Bruce - rhythm guitar, keyboards,vocals
Dennis Dunaway - bass guitar, vocals
Neal Smith - drums, vocals


Nemusíte se mnou souhlasit, ale na svou dobu vzniku (1971) jde o brilantní album svou skladbou alba a precizním zvukem.
Za sebe dávám: 9 bodů z 10.
Roman59

Maribel   (4.6.2017)

Nové album Paranormal vyjde 28.7.

Fotka
kry168   (14.10.2016)

Ahoj lidi, já jsem nový člen fanklubu Alice Coopera. Moje 2 nejoblíbenější písně jsou Poison a Hes back ( Man behind the mask ).

1 2 3 4 Další
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.