playlist

Seriály - text

Když byl Elsie malej kluk, říkal lidem: Jednou až vyrostu, přestanu se zajímat o autíčka a začnu se zajímat o holky. Přestanu chtít být popelářem a stavitelem mostů, začnu pít pivo
a pojídat hamburgery a hranolky, koukat se na cizí prdele v těsnejch sukních přes poloprázdnou flašku a pochvalně si u toho mlaskat.

Já budu líbat Adélku a ty závistí si pukni, a ta poloprázdná flaška je tygrem, jehož jméno je láska. A pak se učil plemena psů, a hlavní města zpaměti. A těšil se, že bude jeden z mála, co zažije přelom století. Kreslil divný hranatý auta, co by nešly nikdy postavit, ale v tu chvíli mu připadaly krásný, a sralo ho, že ještě nikdy nejezdí.
Když si v osmnácti lehnul s trávou naznak do trávy, musel se jen smát, jak se lidi plácaj ode zdi ke zdi. A první kniha, co napsal, byla o klukovi, kterýho neposlala v patnácti do prdele holka, kterou miloval už od mala.
To se stává.

Na něj čumí ve vlaku nějakej děda, co má na sobě šusťákovku a tenisky a kšiltovku a usmívá se a je mu asi šedesát. Elsie si říká, kolikrát asi dostal pořádně přes pysky, kolik cigaret vykouřil, a kolikrát se asi opil, kolikrát. Kolik lidí naštval a už nikdy se neomluvil, a kolik holek měl fakt rád a neřekl jim ani: Ty máš hezký oči. Ale to je jedno. Stejně v Adamově vystoupí a půjde za vnoučatama, který maj rádi autíčka a chcou být popelářema a svět se točí a stejně mi šedesát nikdy nebude.
Když byl Elsie poprvý na silvestra venku, ležel po půlnoci v posteli a poslouchal opilce, kterým se všichni v místnosti chtěli tolik podobat.

Všem bylo šestnáct a všechno bylo tak nějak divně umělý, jako by místo každýho v místnosti byla nastrčená vosková osoba. Ty nevinný bledý tváře zkroucený chlastem a chrchlající, nadávající, rozžhavený střepy v palici. Nakonec si vždycky zvyknou, a ze zásady se nekoukaj do zrcadla, toho chlastu, toho žrádla.
Každej druhej tu čte Bibli, ať už satanskou nebo obyč, a alibisticky se odevzdává do rukou svýho boha, Elsie se upřemýšlí k smrti, už leží v hrobě, podejte mu rýč, co to bude naposled? Panák ruma? Radši stroha.

Adélka je nádherný stvoření a má nejhezčí oči na světě a má nejhezčí prsa na světě a je vtipná a je Elsiemu rozumí a je pryč. A Elsie se monotematicky sápe v paměti po létě, kdy ještě neměla cizí ruce v kalhotkách a čas počítal se na rumy. Napsala mu dopis, co má dodneška na polici, že prej nebuď smutnej, bylo to hezký a ty chvíle za to stejně stály, stejně brzo zemřeš, protože už nikdy nevykašleš ten hnus, co máš v plicích, hele, hvězdy svítí, velký vůz se z kopce valí, aspoň bude o čem točit seriály, na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery, nebudem se přece věčně chovat jako malí, teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry.

Člověk stejně začne pít už ráno, i když by měl až po práci, protože ho baví procházet se městem a nevědět o lidech, že neví, že nebe je černý a rozpáraní beránci nad jejich hlavama močí na silnice, kde se Elsie snaží chytit druhý dech. Každej den začíná v posteli a končí v posteli a mezitím je propast, kterou není jak vyplnit, protože všechno kolem spěchá, a jen jeho vnitřnosti stojí ve vlastní krvi po pás a hlava volá, volá, po veškerym chlastu světa.

A my pořád v cizích bytech každou noc hledáme skrýše, a nikdo nás nezná, dokud se pořádně nezapíšem. Je třeba rozbíjet věci nahlas a uvnitř křičet tiše. A sahat si na stehna. A plivat na zdi katedrály.
To jen ze rtů vychází jed, a steakovej nůž krouží v břiše, a o všem co se stane, o tom napíšeme seriály, a než shoříme v bažinách za devatero horami a lesy, bylo by to fajn, řekneme si. Lovci motýlů ze třetí říše. Než půjdeme večer domů, nakoupíme flašky, a co nevypijem teď, to vypijeme tam. A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem a já po šesti vodkách budu dělat, že se nekoukám.
Nakoupíme flašky za peníze na jídlo, a dlouhý cigarety za peníze k narozeninám. A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem a všichni budou dělat, že se baví, baví, baví, a že se koukaj jinam.

Ráno budeme pít kafe jako nic a všechno co kdy kdo řekl smeteme ze stolu, spolu s ubrusem špinavým od vína, a světlo venku, slunce barvy duhových koktejlů do nás vstoupí a stráví, stráví nás, stráví nás jak rakovina, neznáš nikoho v tomhle domě, ale víš že jednou pohřbí všechny svoje starý stíny, a co je komu po tobě, a co je komu po mně, co je komu po lidech, co je komu po lidech, co je komu po lidech, kterým se nechcou tahat držky z hlíny, co je komu po lidech, co je komu po lidech, který se rádi zapalují a hoří, a kteří pojídají sklo, a zásadně nečtou manuály, a rádi vdechují prach, a co postaví, to za den zase zboří, a chcou slyšet svoje oblíbený slova, slova, který jim vždycky lhaly.

Aspoň bude o čem točit seriály, na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery, nebudem se přece věčně chovat jako malí, teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry.

Text přidala Adelas13

Video přidala Adelas13


Přihlášení

Registrovat se

Zvláštní láska na nás zbyla

Post-hudbatexty

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.